Článek
Tak schválně, kdo za tu nepovedenou sbírku známek může tentokrát? Přírodní katastrofa, náhlá duševní porucha pedagoga nebo prostě nespravedlivost světa? Od každého něco!
„Paní učitelka mi napsala známky toho kluka, co sedí se mnou,“ takovou výmluvu zkusil na naši čtenářku Renatu její potomek. Dala by se zařadit do kategorie „technická nedopatření“, stejně jako „to neplatí, to mi tam někdo dopsal“ (odposlechnuto čtenářkou Janou), „za to já nemůžu, že mám dvojku, ona paní učitelka to spletla“ (čtenářka Zdenka) nebo „jmenuju se s Lukym podobně, a tak si nás asi pan ředitel popletl“ (čtenářka Lucie).
Zasedli si na mě!
O poznání těžší kalibr je kategorie „uražená ctnost“. Nebohý žáček trpí zcela nevinně – známky mu byly zhoršeny svévolně a nespravedlivě, jen kvůli tomu, že ho vyučující (pochopitelně zcela bezdůvodně) nemá rád. „Měl jsem to na dvojku, úča mi ale dala za tři, protože je na mě prostě zasedlá!“ – obviňuje školský systém desetiletý syn čtenářky Petry.
Nepropadejte pocitu, že za neúspěch svých dětí můžete vy, když se s nimi učíte. Někdy vás mohou chtít do svých školních výsledků také namočit!Foto: Thinkstock
„Mami, ta úča je úplně staromódní. Nás žáky nechápe a dává nám špatné známky,“ dozvěděla se od svého dítěte čtenářka Dana. S učitelkami je vůbec potíž, evidentně svoji práci nezvládají. Jedna z nich byla zas „dlouho nemocná a zapomněla třídnici doma, tak mi naflákala dvě trojky, no co mám dělat!“ – tenhle upřímný povzdech si vyslechla Zdenka. A vůbec nejstručněji to rozsekl potomek Sabiny: „Úča je blbá a neumí učit.“ A je vymalováno!
Zneuznaný génius
Další taktika, jak se postavit k evidentnímu maléru vyjádřenému známkou vyšší hodnoty, by se dala vyjádřit jako „hrdý nadhled“. Uchylují se k němu často děti osobité, inteligentní, s dobrými vyjadřovacími schopnostmi. „Eistein dokonce ve škole propadal, a já mám jen dvě čtyřky,“ odtušil vznešeně osmák Filip, když se rodiče podivovali nad jeho školními výsledky.
„Vždyť víš, že jsem vysloveně humanitně zaměřená. Matika a fyzika jsou pro mě jen takové nutné zlo,“ vysvětlila dcera čtyřicetileté Karle, proč by neměla kolem jejího reparátu dělat zbytečně moc řečí (a je třeba jí přiznat, že z dějepisu a češtiny má skutečně jedničky).
To, že může být potomek vyhraněn jednostranně, je pravda. Ale učivo základní školy by měl s přehledem zvládat každýFoto: Thinkstock
Vrcholem chladnokrevnosti potom je udělat spoluviníky za neúspěch z rodičů. Jak se to povedlo Luďkovi, který přinesl trojku z angličtiny: „Hm, na té angličtině budeme muset ještě zapracovat...“ Povšimněte si množného čísla. Maminka, která se s Luďkem celé pololetí angličtinu učila, jen tak tak unikla pokárání!
Mají nás za hlupáky?
Můžou tohle vůbec myslet vážně? – napadá člověka, když všechny ty praštěné výmluvy poslouchá. Copak si děti o svých rodičích myslí, že jsou úplně na hlavu padlí, takže „zbaští“ i vyměněné vysvědčení nebo zapomenutou třídnici? Opravdu věří, že jim to projde?
Skutečnost je asi trošku jiná. Jde o to aspoň to zkusit, nedat se bez boje. Některé možná doufají, že rodiče rozesmějí nebo obměkčí, jiné prostě plácnou první pitomost, kterou jim slina na jazyk přinesla. Všechno je lepší než jenom stát jako patník a mlčet jako němý.
Ostatně, možná podobné chování znáte z vlastní zkušenosti. Nesnažili jste se někdy „vykecat“ z maléru, když vás chytil v tramvaji revizor?
