Článek
Počítačové hry se staly v posledním desetiletí strašákem rodičů. Viníme je z nárůstu dětské agresivity, klesajícího zájmu o četbu, izolace dětí od svého okolí, zchudnutí slovní zásoby a spousty dalších hříchů. Velmi často se i v profilu masových studentských vrahů, kteří zabíjeli v USA, Německu nebo naposledy ve Finsku, objeví noticka o jejich zálibě v počítačových hrách. Samozřejmě plných masakrů a stříkající krve.
Je však tohle celá pravda? Skutečně se z jinak normálního, běžně vychovávaného dítěte stane zásluhou krvavých stříleček vraždící stvůra? Anebo má pravdu Zdeněk Jirotka ve svém slavném Saturninovi, podle kterého průměrný dětský čtenář rodokapsů dobře ví, že lovit strážníka na Václaváku lasem je nesmysl?
Upgrade v reálu neplatí
Normální dítě i dneska dobře ví, že zatímco ve hře se ztracené životy snadno doplní jedním „upgrade", v reálu nic takového neplatí. Svést všechno násilí páchané dětmi a mládeží na virtuální krváky zavání alibismem: my nic, to všechno ten ošklivý počítač! Samozřejmě je dobré vědět, v jakých virtuálních světech se náš potomek prohání. Na druhou stranu ani několik postřílených nepřátel nenapáchá na dětské duši nevratné škody.
Další častá výtka směrem k počítačovým hrám se týká ztráty normálních vztahů s živými vrstevníky. Ani ta však nemusí platit beze zbytku. Na síti je množství her hraných „on-line". Ve většině z nich hráč musí kooperovat s ostatními, aby se ve hře udržel. A takové spolky v současné době často dospějí i ke srazu v reálu. Například čeští hráči Travianu, původně německé hry, která se postupně rozšířila po celé Evropě, pořádají dnes často setkání. Člověk tak pozná lidi, se kterými by se nebýt téhle hry nikdy nesetkal. Mimochodem, k jednomu z posledních setkání, které se odehrálo na chatě v
Je nezpočet her pro více hráčůFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Další oblíbenou hrou především v dívčí části populace jsou Sims. Vytvářet si fiktivní přátele, zařizovat jim byt, shánět práci i partnera a podobně, prostě žít s nimi jejich virtuální život baví mnoho dětí i teenagerů. Moje dcery ale postupem času začalo ještě víc bavit kopírovat si obrázky ze hry, vytvářet z nich komiksy s vlastním dějem a hlavně: umísťovat je na vlastní blog a potom se o nich dlouze vybavovat přes chat s dalšími sims-fanynkami.
Počítačové hry mají v současné době dokonce i své školní turnaje, národní i mezinárodní finále a tak dál. Zásadní rozdíl mezi hráči například floorballu a PC fotbalu, ve kterém se mezinárodní školní turnaje pořádají, nevidím.
Fotbal jako PC
Počítačové hry postupně pronikají i do školní výuky. Letošním hitem je hra, simulující fungování Evropské unie, v níž středoškolští studenti v roli představitelů jednotlivých států EU spravují svěřené území a společně rozhodují o budoucnosti Evropy.
Zůstaňme ale na chviličku u srovnání PC her s fotbalem. V komediích o studentech z první republiky (Cesta do hlubin študákovy duše a Škola základ života) je sport a fotbal zvlášť v očích zpátečnické části profesorského sboru jedním z hlavních viníků zpustnutí mladé generace. Jistě, s fotbalem se pojí i výtržnictví na stadionech, hordy rowdies a vytrhané sedačky. Je ale právě sport důvodem, proč se takové věci dějí? Anebo by se děly stejně, pouze pod jinými záminkami?
