Článek
Nedávno jste excelovala v seriálu Cukrárna. Jste na sladké?
„Já často říkám, že jsem se kvůli tomu, abych nebyla ta úplně nejtlustší herečka, učila všechno péct méně sladký a celou rodinu jsem tak vychovala. Takže i moje děti a jejich děti, když přijdou do cukrárny, tak jim to tam připadá hrozně sladký. Teď jsem dostala už dva dorty k narozeninám. Jeden jsem odnesla do divadla a druhý mám ještě doma, jenom tak malinko rozjedený, protože je to moc sladký pro všechny.“
Takže dort na oslavě chybět nebude?
„Já se obávám, že ten ,náš' dort, který jsem se naučila od své maminky a dcera Sabinka se ho naučila ode mě, chybět bude, protože teď máme opravdu fofr. Můj muž bude ale plakat, protože ten na něj vždycky čeká.“
Co to je „náš“ dort?
„To je takový dort, ve kterém není vůbec mouka. Tu tam suplují rozemleté oříšky. A důležitou součástí je domácí rybízová zavařenina, která je opět málo sladká, až je taková pikantně ostrá. Když řeknu, že dělám dorty bez mouky, tak se všichni diví, ale opravdu to stačí jen s těmi oříšky.“
Kromě té zavařeniny tam žádná náplň není?
„Jako mladší jsem si nakládala ořechy, ještě když nejsou zralé a jdou propíchnout špendlíkem, do rumu. Pak jsem ty ořechy rozemlela a udělala z nich krém, takže ten dort byl vždycky trošku jiný. Když ho dělala maminka, tak mi ho posílala do divadla v balíku, a na to už čekala celá šatna. Já jsem jednou ten dort rozbalila a říkám Jiřině Jiráskové: ,Prosím tě, odnes to do rekvizitárny'. A ona na to: ,To nedáme nikomu!'“
Iva Janžurová s manželem, režisérem Stanislavem RemundouFoto: Isifa
Co byste si přála k narozeninám?
„Jeden novinář mi připomněl, že jsem si loni k narozeninám přála dobrý scénář, a teď před dvěma dny mi režisér Dušan Klein jeden poslal. Ještě jsem ho sice nestihla přečíst, ale jako narozeninový dárek mi to připadá moc dobrý. Teď se těším, že si to přečtu, a budu spokojená.“
A jak budete slavit?
„Moje dcera Sabinka má narozeniny 18. května, já o den později, takže říkám, že jsem ji dostala téměř přesně k narozeninám. Spolu slavíme tím způsobem, že začínáme kolem 10. května a táhneme to až do konce měsíce. Ale ne nepřetržitě. Kupujeme si postupně různé dárky, zajdeme si taky někam do restaurace. Ale nevím, jestli nám to tentokrát vyjde.“
V divadle je asi oslava bouřlivější, ne?
„Oslavu narozenin v divadle jsem letos odbyla jenom malou zákulisní hostinou. Po představení Richard III. mi předal šéf na jevišti obrovský pugét rudých růží a publikum, které pochopilo, že asi slavím narozeniny, mě odměnilo opravdu dlouhým potleskem. Já jsem tou velikou kyticí mávala, až se mi málem zlámala ruka. Doma to asi budu slavit až koncem června, kdy už bude víc času. Teď si nestíhám ani pořádně vyžehlit a uklidit věci. Doma mám miliony kytic, už říkám – přineste mi radši láhev černého vína.“
Minulý týden bylo přebohdalkováno (Jiřina Bohdalová slavila jubiluem), tento týden bude přejanžurkováno. Jak snášíte ten náhlý narůst zájmu?
„Já se naštěstí na ty televize nestíhám dívat, ale už mi to lidi vyprávějí na ulici, tak mám jenom strach, aby se to divákům nezačalo zajídat. Na svoje filmy se dívám velice náhodně. Teď jsem třeba viděla ,Marečku, podejte mi pero' – tak jenom chvilkami. Kolem toho běhám, chystám si u toho věci, balím někam kufry, učím se texty, takže to dívání je jenom tak po očku. Televizi si většinou pustím jen jako takovou kulisu. Ale pozor – dívala jsem se i na hokej!“
Všiml jsem si, že málo dabujete. Proč?
„Já jsem se to nikdy pořádně nenaučila. Dabuji zásadně ruskou herečku Innu Čurikovovou, tu dostanu vždycky. A pak jsem měla jeden krásný dabérský úkol – Haló, haló. To byl takový anglický seriál, který jsem dělala s velkou chutí. Tam mě bavilo to falešné zpívání mojí hrdinky. Kolegům jsem se občas omlouvala, že to neumím tak zběžně jako oni, ale oni byli velmi laskaví. Doma mám dvě videokazety s tímhle seriálem, a lidé mi ještě dnes říkají, že se jim tenhle můj výkon líbil.“
Bydlíte s dcerami i jejich rodinami pod jednou střechou. Nehašteříte se doma?
„Na žádné úskalí jsem zatím nenarazila. Přiznávám, že jsem v tom baráku tak trošku v hlavní roli. A to je někdy těžká věc – být zodpovědný za rozhodování. Protože tam ale bydlí i dva moji zeťové, tak vím, že jim zase patří hlavní role v těch jejich rodinách a já ji nemůžu žádným způsobem narušit. Ale oba jsou bezvadní a myslím, že i moje dcery jsou s nimi spokojené. Takže v domě máme takovou pěknou atmosféru.“
V poslední době jste Ivu Janžurovou mohli vídat v seriálu CukrárnaFoto: Isifa
Někde jsem četl, že s mužem praktikujete vzájemné zálety. Jak to vypadá?
(směje se) „My si odedávna udržujeme každý svoji ložnici a je to logické, protože každý jinak spíme, jinak se vracíme, já se učím hodně v noci. Bylo by to velmi klopotný, kdybychom byli na těch idylických manželských postelích. No a navštěvujeme se... Já přijdu z divadla, zvednu domácí telefon a říkám: Tak dělej, přijď. On se přišourá. Pak zase řeknu: Už musíš jít spát. To třeba koukáme na televizi, a on: Já to chci vidět do konce. Ale já vypnu televizi a řeknu: Ne, už musím jít spát. On dokonce míval i víc uklizeno. Teď už to tak trošku lajdá. Ale když přišly návštěvy, tak jsem je vedla k němu (směje se), protože tam byl docela pořádek.“
K narozeninám se obvykle přeje zdraví a štěstí. Máte obojího dost?
„Rozhodně bych si netroufla se rouhat, ale myslím si, že jsme spokojení. Každý z nás máme nějaký neduh, musíme se před něčím chránit a přát si, aby to nebylo horší. Já jsem jako herečka ve velkém pohybu, mému muži by ten pohyb prospěl větší, a já ho pořád musím prohánět a vyhrožovat mu, aby aspoň chodil. U dcer je ten pohyb daný jejich dětmi, pejskem a tak dál. Čili my se nerouháme a doufáme, že nám to takhle vydrží."
Když jsme u toho zdraví, můžeme se ještě vrátit pár let zpátky – v roce 2002 na vás při představení v divadle spadla kulisa. Jak na to vzpomínáte?
„Nezanechalo to na mně žádný psychický rány. Já jsem dokonce získala záběry toho osudného okamžiku, protože v našem divadle se z každého představení pořizuje obrazový záznam. Oni mi to potom poslali domů, a já tak mohla vidět ten moment, kdy na mě ta kulisa padla. Ze mě se v tu chvíli zřejmě stala placka, protože pod tou kulisou nebyl patrný žádný hrbolek (směje se).“
Jak reagovalo publikum?
„Jsou tam vidět první tři řady diváků a oni se tomu pádu vůbec nediví. Pak se ozve takové kvílení: pomoc, pomoc, protože já jsem pořád měla pocit, že ji držím, tu kulisu. Já se musím vždycky strašně smát, když to vidím, mně to připadá komický jako z nějaké dobré grotesky. Dopadlo to šťastně.“
Nezranila vás?
„Měla jsem na hlavě korunku, ta byla úplně placatá, ale já nenahmatala žádnou ránu. Krční páteř mě bolela. Později mi moc pomáhalo pletí záhonků, když jsem lezla po čtyřech, a ten pohyb, to byla ohromná rehabilitace. A záhonky taky byly rády, že jsem je zbavovala plevele. Pamatuji si, že za mnou tehdy přiběhl do nemocnice Boris Rösner, vedle stál můj muž, a ten Boris mě políbil, odcouval a zase zavřel. A já jsem si říkala: on si asi myslí, že to je poslední možnost mě políbit – jako kdyby můj život už končil. No vidíte, Borísek je na pravdě boží – je mi to moc líto –, a já tady ještě straším.“
Strach na jevišti už nemáte?
„Teď hraju v Richardovi III., nade mnou visí klavír, který těsně před mým výstupem vytáhnou na třech drátech nahoru. Když jsem pod něj šla poprvé, tak jsem natahovala uši, jestli se neozve nějaké praskání. Protože tenkrát se to praskání v provazišti ozvalo. Ale že se děje něco nebezpečného, to jsem netušila. Volali: uteč, ale to už jsem nestihla. Možná naštěstí, protože kdyby mě ta kulisa sekla hranou, tak by to bylo asi horší."
Pád kulisy nesla Iva Janžurová statečněFoto: Isifa
Ještě že takových „zážitků“ nemáte víc...
„No, v zimě jsem bruslila s dětmi. Ty boty mi byly trošku volný a já se těšila, že mě nebudou tlačit, ale ono se v tom špatně bruslí. Vnučka říkala: babičko, tady na rybníku je nádhernej led, pojď ještě, a já už jsem si ty boty zouvala. Ale chtěla jsem Adince udělat radost, a najednou jsem ležela, a dcera Sabina přilítla a volala: ,Sanitku, sanitku!' To jsem nevěděla proč. Sice to byla pořádná rána, ale proč takhle blázní? A tam byla velká louže krve. Měla jsem roztrženou hlavu na tři strany, říkali mi v nemocnici, že to je ve tvaru značky mercedesu. Sešili mi to, a já jsem sebou za tři dny práskla znovu na jevišti, kde jsme se zamotali s kolegyní do nějakého hadru. To musel organizovat nějaký čertík tam nahoře, protože jsem si roztrhla tutéž jizvu.“
No, to muselo zavládnout zděšení...
„Krásná situace. Zůstala jsem ležet, vedle na zemi přitom ležela jiná herečka, která tam ležet měla. Najednou ke mně přišla Eva Salzmannová a špitá: ,Ivo, co je? Máme dát oponu?' A já povídám: ,Počkej, nech mě chvíli ležet.' Tak ona běžela ke skupince herců a říká: ,Hrajte pomalu, hrajte pomalu.' Pak přiběhla ke mně a říká: ,Dobrý, jo?' Já na to: ,No, radši mě zvedni, teče mi krev?' A ona: ,Teče.' Tak zase běžela k té skupince a říká: ,Hrajte rychle, hrajte rychle!' (směje se). No, než jsem dohrála, přijela sanitka, já jela do té samé nemocnice, a pak říkám: ,Tak jsem zase tady.'“
