Hlavní obsah

Ivanka Devátá: První láska je pro mě víc než dva bývalí manželé

Foto: ČT

Ivanka Devátá není jen herečka, ale i úspěšná spisovatelka

23. 10. 2013

Mezi čtenářskými besedami, na něž jezdí Ivanka Devátá po celé republice, jsem se tak tak vešel do jejího harmonogramu. Slib, že nebudeme mluvit o jejím druhém a třetím manželovi, jsem porušil, ale jen maličko.

Článek

Hrajete, píšete, a jak jsem si ověřoval, máte to ponejvíce na střídačku: chvíli jste spisovatelka, chvíli herečka. Do které fáze jsem se aktuálně trefil?

„A chvíli taky obojí a chvíli nic… Trefil jste se skoro do toho ,nic’, protože v červenci mi vyšla třináctá knížka a současně sešlo z mé spolupráce s Divadlem Na Vinohradech, protože jsem se vtipně zhroutila hned na začátku zkoušek. Nemám právě ani seriál, jen tak občas nějaký zástoj v nějakém zábavním pořadu. Ty s sebou mimochodem nesou jednu nevýhodu: požadují civilní oblečení, a tím pádem pořád potřebuju něco na sebe. Ale přece si kvůli jednomu vystoupení nebudu kupovat pořád něco nového.“

A co tak rozepsat další knížku?

„Do té se mi nechce. Mám teď do listopadu odevzdat tři, lépe čtyři fejetony a jde mi to jako psovi pastva.“

Nevěřím!

„Nedivte se. Poslední čtyři roky spolupracuju s časopisem Receptář. Už jsem několikrát chtěla odejít s tím, že mám za sebou už asi tři sta šedesát fejetonů a prostě už nemám témata. Vždycky mě ale přemluví, teď naposledy zase, a je to horší a horší. Už nemám co říct. Vyloženě to ze sebe potím, cítím, že to nemá šmrnc, pointu, a to není dobře.“

Kdy jste v sobě objevila spisovatelské střevo?

„Už v dětství. Mně už jako školačce z obecné otiskli v brněnských časopisech pár básniček. Ale o profesionálním psaní jsem nikdy neuvažovala. Chtěla jsem být profesorkou češtiny. Jako o spisovatelce jsem o sobě nepřemýšlela ani v době, kdy už mi vyšly první fejetony. Nepovažovala jsem je za hodné publikování.“

Foto: Isifa

Psaní ji baví od dětství. Vydala zatím 13 knih

To už bylo ale po hodně dlouhé pauze od dětských básniček.

„Protože přišla dlouhá herecká etapa a do toho děti, práce jako na kostele, a na psaní nebylo pomyšlení. Ale jen co jsem ve třiatřiceti letech dostala žloutenku a musela být doma, hned jsem napsala dvě pohádky. Poslala jsem je do rádia, pan Nepil, který tam tehdy dělal redaktora, je přijal, já si je namluvila a vysílaly se. Jenže pak jsem se zase vrátila k hraní.“

Co tedy zafungovalo jako spoušť, že jste se začala víc než hraní věnovat psaní?

„Do divadla přišlo nové vedení, celou naši generaci, a že nás tam bylo hodně, odepsalo a přivedlo si svoje lidi. Začala jsem si připadat jak v blbém manželství, nikdo o mě nestál, a tak jsem, jen jak to šlo, přesně v osmapadesáti, odešla do důchodu. Vyměřili mi sice ten úplně nejnižší možný, ale to mě tolik netrápilo. Jsi skromná, říkala jsem si, budeš si přivydělávat fejetony. A ejhle, jak se to rozjelo!“

Nestýskalo se vám po hraní?

„Nestýskalo, obzvlášť po tom, jak neslavně to skončilo. A publikum mi začali bohatě nahrazovat čtenáři na besedách, na které jsem brzy začala jezdit a dodnes jezdím. Tam poměrně jiskřím a publiku se to líbí tak, že ani nechce jít domů. Tam se docela realizuju. Ostatně jsem po odchodu z divadla měla ještě i dvě zájezdová představení a taky seriál Rodinná pouta, který jsem měla točit jen pět šest dnů, jak mi slibovali, a nechali si mě tam čtyři a půl roku. To nemluvím o občasném dabingu, vystupování v rádiu… Nemuselo se mi stýskat.“

Foto: ČT

S Ondřejem Suchým na návštěvě jeho Nostalgického muzea

Ale jeviště je prostě jeviště. Nebo ne?

„Někdy si říkám, že je škoda, že to v tom Vinohradském divadle nevyšlo. Bylo by to hezké završení kariéry. Jenže třeba bouřka, která byla včera, mi tu lítost zažene. Ve čtvrt na jedenáct se odlíčit a v dešti jet domů? Navíc coby stařena, k přepadení stvořená mám strach chodit po nocích.“

Když vás oslovili z Primy do seriálu, věřila jste si, že to po tak dlouhé herecké pauze půjde jako kdysi?

„Ne. Navíc jsem první natáčecí den začínala vypjatou scénou, kdy jsem měla zepsout svou seriálovou snachu, že vypadá jako coura a v hlavě nic nemá. V televizi jsem už dlouhé roky vystupovala za sebe, prostě jako příjemná starší paní, a najednou jsem měla předvést tohle. Měla jsem velkou trému. Ale řekla jsem si: Hrála jsi prostitutky, dokonce i vražedkyni, musíš zahrát i tohle. A zjevně to dopadlo dobře, protože autoři psali tu postavu dál, a když jsem po roce žadonila: ,Dejte mi dědka’, vítězoslavně mi oznámili: ,Už ho máte.’ A já dál měla partnera Karla Pospíšila, se kterým jsem si rozuměla, protože jsme byli kolegové z divadla.“

Dědek… V soukromém životě netoužíte, aby vám někdo dal dědka?

„Za živýho boha bych žádnýho nechtěla!!! Říkám to i s rizikem, že si někdo bude myslet, že jsem nikoho neschrastila a dělám teď z nouze ctnost. Já jsem měla možnosti, dokonce i vdát jsem se mohla, a dobře. Fešák to je, pět jazyků umí, včetně japonštiny. Jenže mě stačily dva krátké roky, abych si zvykla na tu svou nádhernou svobodu. A představa, že bych výměnou za ni zase začala žehlit košile a pyžama, mě vůbec nelákala. Taky že se potom oženil, ale když si tu a tam i dnes povídáme a já mu líčím, že bych to tehdy bývala ráda nechala jen na častých schůzkách, ježdění na chatu, na dovolenou a podobně, přitakává mi, že on dnes už taky.“

Takže jste sama. Na to musí být člověk silná nátura, zvlášť ženská. Jste ráda sama?

„Asi se budete divit, ale já jsem v podstatě samotář. Nemám problémy s navazováním kontaktů, přisednu i k cizí paní a povídám si s ní, ale pak jdu domů a tam jsem ráda sama. Seneca říká, že člověk by se v mládí měl naučit být sám, aby to dokázal ve stáří. A já se to naučila. Naši šli tu a tam třeba na ples, to jsem snad ještě ani nechodila do školy, řekli mi ,hraj si’, a já si dvě hodiny sama hrála. Nebo ráno, zatímco ještě spali. Měla jsem vždycky poměrně bohatý vlastní vnitřní svět, hrála jsem si divadlo, psala jsem si, četla. Prostě si vystačím.“

Foto: Isifa

Na oslavě Vydavatelství AudioStory...

Oč by byl svět bohatší, kdyby tohle umělo víc lidí…

„Máte pravdu, vždyť já i ty svoje knížky musím nějak ,namyslet’, než je napíšu. Chodím na procházky, přemýšlím, v duchu už trochu píšu a těším se domů, jak si udělám kafe a hodím to všechno na papír. Nedávno jsem si jen tak pro legraci udělala test v časopise na téma, zda bych dovedla žít single. Odpověděla jsem opravdu poctivě na všechny otázky, a víte, co mi vyšlo: ,Vy jste se jako solitér už narodila.’“

Jeden váš povahový rys se tu odhalil. Zkusme ještě nějaké. Vím, že nechcete mluvit o svém druhém – a zároveň i třetím – muži, nebudeme tedy, ale zobecněme to. Vzít si po všech špatných zkušenostech znovu téhož muže… vypovídá to něco o vaší povaze. O ovlivnitelnosti, slabosti, submisivitě?

„Poprvé mě měl doslova obtočenou kolem prstu. Až se divím, protože povahou taková nejsem a v prvním manželství jsem byla jiná. A podruhé? Ne že bych jásala, že se vrátil, protože jsem mezitím prožila vášnivý milostný román, což ho dost žralo. Ale on mě pak doslova ukecával. K smrti. I dítě k tomu využíval, že prý tatínek už bude hodný, ať mu věří. Dlouho jsem vzdorovala, ale nedůsledně. Dala jsem se ukecat. Dva roky se snažil, ale pak prokázal, že nikdo nepřekročí vlastní stín.“

Nechtěl jsem onoho nejmenovaného pána řešit, když jsem to slíbil, opravdu ne. Tak pro jistotu pojďme jinam. Co cholesterol, který vám jediný ve vašem jinak obdivuhodně zdravém těle dělal potíže? Už se srovnal?

„Ale jo. A já přišla na to, že to tělo si dělá, co chce. Stoupne mi tlak, cholesterol, lékařka je okamžitě ve střehu: Musíme změnit prášky! A já žadoním, aby mi nechala tyhle, protože po ostatních je mi zle. A přijdu za půl roku a všechno je v pořádku. Na Vánoce, když do sebe přece jen dostanu něco nezdravého, salát, smaženinu, rohlíčky, i když nejsme obžerská rodina, se pak vždycky děsím, jak dopadne vyšetření. Nic. Je to dokonce lepší než minule. Teď jsem se dokonce dozvěděla potěšitelnou zprávu, že mám krásnou slinivku. Což považuji za úspěch, po těch rybnících šampaňského!“

Foto: FTV Prima

Dodnes v plném zdraví, a to i po rybnících šampaňského! :-)

Ráda bublinky? Až tak, že po rybnících?

„Ráda. Přitom jsem do čtyřiceti alkohol prakticky vůbec nepila. Bílé víno mi připadalo kyselé, červené trpké. Docela mi chutnal tvrdý alkohol, jenže už po druhém panáčku se mi začalo chtít spát – jediný následek, který na mě alkohol zanechává. Jak já trpěla, ještě s Pepíkem, kolem mě všichni ožralí, jen já střízlivá. Jak jsem tedy postupně smáčela zub a pysk, obzvlášť právě v šampaňském, vpila jsem se do toho tak, že teď si tu a tam koupím domů šampus, vypiju sama celou láhev a není mi nic než dobře.“

Měla jste to štěstí, že jste hrála dvakrát u režiséra Martina Friče…

„… A to jsem u něj měla hrát třikrát, nabídl mi hned po Povodni další roli, ale já už se upsala Karlu Steklému do Mstitele, a protože jsem byla jelito, nevydupala jsem si to. On ředitel Palouš hrozně nerad viděl, když se jeho lidé uvolňovali pro film. To nebylo jako dnes, kdy jsou ředitelé rádi, že herci účastí ve filmu zviditelňují i svou mateřskou scénu.“

Váš druhý film s Fričem byl v roce 1968 zároveň jeho poslední: Nejlepší ženská mého života…

„Ale to jsem nebyla já, to byla Dvorská!“

Vím, viděl jsem. Ale nemyslel jsem hlavní roli. Zajímá mě něco jiného: který byl nejlepší mužský vašeho života?

„Ale to já vám přece neřeknu. Povím vám něco jiného: samotnou mě v závěru života překvapilo, že všechny ty ,nezávazné’ vztahy, které jsem měla – první láska, studentské lásky, další, které přišly později – trvaly sice krátký čas, půl roku, rok, ale zanechaly ve mně něco hlubšího než vztahy s manžely. Ano, s těmi mám sice děti, ale jinak to tak nějak vyprchalo. Kdežto té své úplně první lásce, která trvala jen půl roku, mně bylo šestnáct a jemu osmnáct, jsem zrovna dneska psala k osmdesátým narozeninám. Veršíky: ,Rok za rokem, krok za krokem, naše bezelstné mládí do dáli od nás pádí…’“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.