Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Manžel pořád kouká na televizi

Foto: Olena Yakobchuk, Shutterstock.com

Paní Alena má doma vášnivého fanouška sportovních přenosů. Jenže čeká první dítě a bojí se, že ani to nezvedne manžela z křesla před televizí. Co jí poradí Josef Hausmann?

Článek

Alena (29) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz:

„Pane Hausmanne, moc vás prosím o radu. Už nevím, jak dostat mého manžela od televize. Sedí u ní celé večery a víkendy, nahrává si sportovní zápasy, které nestihne naživo, a ty sleduje také skoro všechny. Když jsme se seznámili, což je pět let, tak se díval jen na velké zápasy na fotbal a hokej, teď k tomu ale přidal tenis, lyže všeho druhu, plavání, basketbal, motorky... Mám dojem, že musí vidět úplně všechno.

Já nemám nic proti tomu, aby se kouknul na něco, co ho zajímá, ale tohle už je podle mě moc. Navíc mu je teprve 33 let, já čekám naše první miminko, a tak si říkám, jak to bude vypadat, až se naše dcera narodí. Když s ním o tom mluvím, tak mi říká, že u toho odpočívá a že mohu být ráda, že je doma. To já ráda jsem, ale na druhou stranu se mnou není takřka vůbec, což mě moc mrzí, horko těžko ho dostanu k jídlu tak, aby u toho na něco nekoukal... Jak byste argumentoval vy? Moc děkuji.“

Vážená Aleno,

z vašeho dotazu je mi smutno. Zmenšuje mou naději na to, že se mýlím v otázce úpadku dnešní generace, ano – v čele s muži. Původně jsem se chtěl na vás rozkřiknout, jaký jste to provedla výběr partnera a budoucího otce svého dítěte, proč jste si nepřečetla (Plzáka), že se máte vyhýbat mužům bez koníčků a vážných zájmů a že máte vyhledávat takové partnery, kteří budou případným potomkům vzorem a něco je naučí. Avšak při pohledu na dnešní rachitické potetované mladíky se sluchátky na uších a nosem zabodnutým do smartphonu, které bych já, dědek v důchodu, porazil v deseti disciplínách, si uvědomuji, že předhazovat ženám vašeho věku výtku o špatné volbě by bylo nespravedlivé. Ten váš pecivál se aspoň dokopal k tomu, že se oženil. Na rozdíl od většiny ostatních…

Já sám televizi nevedu, moje širší rodina také ne a nemá ji ani hodně mých známých. Umět se aktivně zabavit bez televize považuji za důležité kritérium při posuzování člověka. Navíc je to nejlepší obrana proti degenerativnímu působení médií. Opravdový zápas staletí si zajdu sledovat s kamarády do hospody. Zápas staletí není ale třikrát za den sedm dní v týdnu, jak nám to dnes média kvůli reklamě servírují. To, co popisujete u manžela, je závislost na obrazovce kombinovaná se strachem neprošvihnout nějaký „veledůležitý“ přenos. Takový člověk je žádoucí předobraz budoucí populace a mediální manipulátoři by si nad svým dílem mnuli ruce.

Závislost všeho druhu se léčí standardními psychologickými postupy. To by si ale „závislák“ musel svou úchylku přiznat a nechat se k odborníkovi dovést. Správné (leč sotva schůdné) řešení tedy zní: „Uznej, že tvoje závislost na sportovních přenosech je patologická. Vím o psychologovi, který tě vyléčí. Půjdeme za ním.“ Další možností je mechanická sabotáž TV přenosu – poškozením přijímače či přerušením signálu z antény. Obojí jsem již osobně provedl a vřele doporučuji.

Uvedený syndrom postihuje přednostně lidi, kteří nebyli rodiči vedeni v mladém věku k ušlechtilým zálibám (sport, hudba, věda, příroda, skauting…). Malá šance by tedy mohla spočívat i v tom, že by si váš muž nějakého koníčka „na stará kolena“ našel – byl by mu podsunut třeba tím, že byste mu koupila kytaru, kolo, tenisovou raketu nebo rybářský prut, samozřejmě po předchozí sondáži, co by možná rád.

Uznávám, že jsem vám moc neporadil. Příčina jeho patologického chování se už nedá odestát. Nastala totiž už o generaci dříve – špatným vedením jeho rodičů (kdoví, žil-li s otcem). Řešit následek je těžké. Nechť vám váš muž slouží při výchově vašeho potomka jako memento, co by z něj mohlo vyrůst (za hrůzu), když ho nepovedete k ušlechtilým zálibám. 

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama