Článek
Jana píše: „Dobrý den, často se zamýšlím nad vaší představou lidského ideálu. Jak to, že mám samé kamarádky, které mají nadváhu, a jsou šťastně vdané či v dlouhodobých spokojených vztazích, mají kupu dětí a většinou se usmívají a laškují se svými muži nad králíkem se smetanou, zatímco ty vaše ,ideální‘ – podle mě chorobné – typy žen jsou samy, mají nervy na pochodu ze samé té zeleniny a zrní, s muži vůbec neumějí komunikovat a buď už si nepamatují, jaké to je žít ve vztahu, nebo po něm tak touží, že jsou pro okolí až odpudivé?
Na co by se asi ti jejich muži těšili domů? Na další zoufalé historky, jak se měla Dita po práci v posilovně? Na cereální tyčinku k večeři? Holky musely celou historii vypadat, že něco vydrží, a ne že je odfoukne větříček. Tak jak to vlastně myslíte?“
Vážená Jano, víte, to není moje představa lidského ideálu, stejně jako není moje představa o ideální potravě, že nemá zapáchat hnilobou. Abych se vyvinil z nařčení o zcestných názorech (bezvýznamného jednotlivce), donekonečna zde opakuji základní tezi vývojové psychologie, že jestliže nám dnes něco chutná (nebo se líbí), tak proto, že se tisícům generacím před námi vyplatilo to jíst (nebo po tom toužit).
Jsme potomci těch, co preferovali čerstvé ovoce před shnilým – ti druzí dávno vymřeli. A stejně tak jsme potomci (já vím, pitomci také) těch, co při výběru partnerek podvědomě preferovali ukazatele plodnosti – poměr obvodů v pasu a kolem boků, ňadra, faktory zdraví jako pružná (mladá) pleť apod. Tyto zděděné preference v případě potravy označují to správné za „chutné“, v případě žen za „krásné“.
Stejně snadno lze dovodit i jednu neblahou a dnes již rudimentární (protože pro přežití zbytečnou) vlastnost žen: nedat svou jedinou cennou komoditu pod cenou. Proto se vy ženy mnohem ochotněji budete sžírat po boku nevěrného, leč krásného, mocného a bohatého muže než po boku ukrajinského dělníka, který by vás nosil na rukou.
Ženy, které se historicky takto nechovaly a nesnažily se (např. vylepšováním zevnějšku) o ulovení co nejlepší partie, nevytřískaly pro své potomstvo tolik jako ty, co to dovedly. My jsme potomci dlouhé řady těch žen, které to „vytřískávání“ zvládaly nejlépe.
Ty Vaše boubelky jsou skutečně šťastné, protože urvaly prvního chlapa (i kdyby to měl být ukrajinský dělník) a sebekriticky nezkoumaly, jestli by tamhleten nebo onen nebyl býval lepší. To ty (v očích mužů) krásné mají problém. Tuší, že „mají“ na prince, a bojí se, aby se nepodhodily s podkoním. Nečetli jsme, neslyšeli (skrz zeď paneláku) či neviděli na filmovém plátně scénu: „Kde já mohla být, kdybych si nevzala takovýho budižkničemu jako ty? Kdybys věděl, kdo všechno o mě jevil zájem!“
Tento genetický strach z „podhození se“ v kombinaci s chorobnou (protože médii podporovanou) touhou líbit se vede k těm Vašim Ditám z posilovny. Podmínkou pro to, aby ony – a nikoli ty dobrácké přitloustlé – zdobily autosalony a titulní strany časopisů, jsou zde už zmíněné mužské preference krásy. Poptávka po Ditách uštvaných z posilovny značně převyšuje poptávku po těch druhých – i kdyby nakrásně k večeři servírovaly králíky na smetaně.
Stálo by za to vyzkoumat, čí manželé se dožívají vyššího věku. Vsadil bych se, že manželé těch obézních (i když i mezi nimi mohou být pěkné mrchy). Ale to je nepodstatné.
Genetiku zajímá jen produktivní věk – dejme tomu do šedesátky. Toho se ale dnes dožijí oba typy.
