Jaké jsou vaše děti? Napoví pořadí!

Pokud jste z více sourozenců, znáte to možná sami. „Ty jsi starší, máš víc rozumu, tak…“, případně: „Ne, zlatíčko, nemůžeš jet s bráchou a jeho kamarády na výlet, protože jsi ještě moc malý…“ Podle psychologů je pořadí, ve kterém děti přicházejí na svět, jedním z faktorů, které rozhodují o jejich dalším směřování.

„Mezi prvorozenými najdeme nejvíce spolehlivých perfekcionistů a ctižádostivých studijních typů. Zároveň právě oni nejčastěji trpí úzkostí a depresí. Zajisté to souvisí s tím, že jsou prvotinou rodičovských ambic, právě jim se od mámy a táty dostává nejvíce soustředěné kontroly,“ říká psycholožka Eva Lábusová. Na první dítě se navíc rodiče připravují měsíce dopředu, budoucí matka přečte kdejakou publikaci o správné výživě dítěte i o psychologicky podnětném hraní.

Druhorozeným, pokud mají staršího, ale i mladšího sourozence, se občas přezdívá „sendvičové“ děti. „Rodičovské pozornosti tak trochu unikají. O to víc oplývají sociálními dovednostmi a uměním samostatně řešit svoje problémy a konflikty. Říká se, že nejsnáze nalézají své místo v životě,“ konstatuje psycholožka Lábusová. Faktem je, že zatímco nejstarší dítě se může chlubit zaplněným fotoalbem už ve dvou či třech měsících, to, které se narodilo jako druhé, si na něj většinou počká o poznání déle.

Třetí dítě v řadě, zvlášť pokud si ho rodiče pořídili s větším odstupem, se stává hýčkaným benjamínkem. Takové dítě rodiče obvykle zahrnují množstvím pozornosti a lásky a často ho nad rozumnou míru rozmazlují. Sourozenci jim zase v mnoha směrech „vyšlapali“ cestu. Nejmladší sourozenci bývají podle psychologů bezstarostní, společenští a citově založení. Na druhé straně však můžou být i sebestřední, nezralí či vrtošiví.

Ať už je rozložení vašich dětí jakékoliv, nezapomínejte, že každé z nich je jedinečné a po jedinečnosti také touží. V každém případě po jedinečnosti ve vztahu ke svým sourozencům. Psychologové proto radí: Nesrovnávat! Respektujte své děti takové, jaké jsou, chvalte je za to, co jim jde, a nad drobnými neúspěchy jinde přivřete oči.

Další otázkou je, jaké odstupy mezi dětmi zvolit. Podle psychologů má každá možnost své pro a proti. Nejobvyklejší variantou v Česku je 12 až 18 měsíců. Otázkou je, zda jde o rozestup ideální. Rodiče si nejméně první rok nevydechnou. Zažila jsem to sama – jít se dvěma dcerami ve věku půl roku a rok a půl na procházku, navíc z našeho bytu ve čtvrtém patře, byla záležitost občas nad mé síly. Každopádně starší dcera se musela velmi brzo naučit chodit. Podle psychologů navíc starší dítě ještě nevnímá život racionálně, a proto se mu nedá vysvětlit, že maminka se neztratila, ale odjela do porodnice, a že rodiče si možná té malé divné věci všímají teď víc než jeho, ale časem se to srovná.

Z tohoto pohledu je odstup tří až šesti let výhodnější. Malému princi lze už vysvětlit, že jste mu z porodnice přinesli budoucího kamaráda, který ale bude ještě nějakou dobu vyžadovat větší pozornost než on. Navíc v tomhle věku má dítě potřebu (po vzoru rodičů) někoho vychovávat, peskovat, chránit… Přesto i pro něj jde o zátěžovou situaci. Maminka a tatínek byli dosud jen jeho, nyní věnují celou svou pozornost tomu malému řvoucímu balíčku. „Ke stabilizaci může přispět, pokud od staršího dítěte s vděkem a respektem přijímáme jeho ,pomoc'. Nešetříme pochvalou, když dokázalo postát u postýlky, než maminka vyřídila telefonický hovor, nebo odneslo použitou plínku do koše,“ radí psycholožka Eva Lábusová.

Pokud si však na druhé dítě počkáte sedm nebo deset let, počítejte s tím, že v podstatě vychováváte dva jedináčky. A to není právě záviděníhodná deviza do života, byť se s ní u nás bude muset vypořádat stále více lidí. Ale to už je téma na jiný článek.