Deprese mě připravila o vztah!

Psychologie, deprese a nejrůznější onemocnění mozku mě zajímaly vždycky. Už když jsem chodila na gymnázium, psala jsem si po internetu s neúspěšným sebevrahem Karlem. Byl to mladý kluk, který trpěl depresemi a neustále mluvil o tom, že chce svůj život a své trápení ukončit. Naštěstí mu jeho pokus tehdy nevyšel. A já byla jeho oporou a internetovou kamarádkou. A když jsme se po pěti letech viděli poprvé naživo, sdělil mi, že přežil jen díky mně a mé podpoře. Tu v daný moment potřebuje depresivní člověk nejvíce.

Pak jsem nastoupila na vysokou školu a chtěla studovat psychologii. Bohužel mi ale při autonehodě zemřeli oba rodiče a já už neměla sílu (a ani finanční prostředky), abych školu dokončila. Bydlela jsem chvíli u babičky, pak sama. Začala jsem pracovat za barem a jako tanečnice na hudebních party. Někdo si možná tanečnici spojí se striptýzem nebo s prostitutkou. To ale říkám hned na úvod, že já nic takového nikdy nedělala! Naopak jsem, pokud jde o sex a sbližování, spíše stydlivý a uzavřený člověk. Společnost tanečnic a baru mi ale dala jinou zkušenost – drogy. Ne že bych jim někdy úplně propadla, ale pár experimentů proběhlo.

Pak se můj život ale rázem změnil. Potkala jsem Adama, což byl podnikatel a vlastnil menší realitní kancelář. Přijal mě jako asistentku a později makléřku. To byla práce, která mě naplňovala a můj život rázem dostal nějaký smysl. Navíc se z Adama stala moje velká láska. Zhruba po roce harmonického soužití se u mě ale zničehonic začínaly projevovat deprese. Bála jsem se chodit mezi lidi, všechno mě trápilo a skličovalo. Nechtěla jsem s nikým mluvit, byla nervózní a na Adama zbytečně útočná kvůli hloupostem. Chovala jsem se občas jako blázen. Třeba v obchodě jsem nechala košík plný věcí, protože jsem nemohla vydržet stát ve frontě.

Po jedné zbytečné, ale velké hádce s partnerem jsem na jeho radu podstoupila psychologické a psychiatrické vyšetření. Výsledek? Středně silné deprese! Příčinou je zřejmě souhra všeho, co mě dosud potkalo, od smrti rodičů přes experimenty s drogami až po pocity méněcennosti kvůli nedokončené škole. Dostala jsem léky, Cipralex a prášky na spaní. První dny byly peklo. Neustále jsem se klepala, bála se zvuků a sebemenší zvýšení hlasu ve mně vyvolávalo pocity strachu a úzkosti. Až po měsíci léky zabraly a je to mnohem lepší. Občas mě ještě deprese chytne, čas od času si nějaký ten hysterický výstup neodpustím. Ale pokaždé se za to moc stydím.

Teď ale, když se konečně začínám cítit lépe, mě ranil přítel. „Opouštím tě. Chováš se jako blázen a já už nemám sílu stát vedle tebe. Promiň,“ zněla jeho slova na rozloučenou. A já propadla zoufalému pláči. Ptám se sama sebe, proč se to muselo stát zrovna teď, když vedlejší účinky léků pomalu doznívají a já se zase začínala radovat ze společného soužití? Těžko jsem mu mohla vysvětlovat, že už bude lépe a že se můj stav zlepšuje. Jemu zkrátka došly síly být se mnou.

Bohužel nemám na výběr. Díky psychologovi se držím a snažím se najít nový smysl života. Zatím se mi alespoň podařilo sehnat si novou, zajímavou práci. Budu dělat asistentku PR manažerky.

Máte i vy nějakou zkušenost s depresivními stavy? Jak se s nimi vyrovnáváte? Napište nám o tom na info@prozeny.cz.