Článek
Kolem nás brousí paparazzi, novináři z lidových médií se ládují, to všechno pod hlavičkou Novy. Co se tady dnes děje? A co tu děláte vy?
„Nova tu představuje nové projekty na nadcházející ,školní rok‘. A já jakožto jeden z hlavních představitelů jejího vlajkového seriálu tady musím být. Převážně jde o to nechat se fotit blesky, vyprávět o tom, jak se bude vyvíjet moje postava, případně odpovídat na to, jak mě baví vařit.“
Vy smíte vyprávět, jak se bude vyvíjet vaše postava?
„V mezích synopse, kterou jsem dostal a kde je napsáno, co smím říct, kam až mohu jít.“
Tak říkejte.
„Moje postava Jáchyma Kaliny v seriálu Ordinace v Růžové zahradě… nemusím to říkat takhle naučeně, že ne? Prostě partnerku svého pacienta, který je v kómatu, budu všestranně utěšovat, až se z toho vyvine vztah. Pak nám to všem začne nějak přerůstat přes hlavu, včetně toho komatózního nemocného – asi až se probere –, a potom nastane zlo, které je jako v čemkoli v životě nosné.“
Baví vás to tu?
„Budete se divit, ale baví. A to i proto, že shodou okolností sedíme v restauraci, kterou jsem si už dříve oblíbil, jelikož já rád jím a tady dobře vaří. Potěšitelná změna oproti minule, kdy se toto setkání s novináři konalo v závodní jídelně.“
Opět si posilujete statut, na který přitom dost žehráte, pozici seriálového herce.
„To je šablona, do které se účastí v seriálu dostanete, a jde vlastně jen o to, jestli si to uvědomujete, nebo ne. Já ano a moc rád bych přijímal i jiné nabídky, ale i kdyby chodily, svázanost s tak náročným projektem tomu brání. Ale zase až tolik nežehrám. Koneckonců jsem hrál, jak napsala jedna moje kamarádka novinářka, v nejlepším i v nejhorším českém seriálu.“
Momentálně je jednou z tváří Novy, takže se účastnil i její propagační akce k podzimnímu vysílacímu schématuFoto: isifa
To je Terapie a Ordinace v…?
„Ne!!! Terapie a Ošklivka Katka. Já jsem ale přesvědčený, že to jednou přijde a já tu ostrou hranici mezi seriálovým a filmovým hercem prolomím.“
Víte, jak na to?
„Není sporu o tom, že cesta opačným směrem, z filmu do seriálu, je jednodušší. Musím taky dodat, že mě ten úděl nijak netraumatizuje. Rád zkouším nové věci, nechci dělat pořád jen jedno, po letech v divadle tedy zkouším seriál. Ale přemýšlel jsem o tom. Vyvázat se ze seriálu a čekat na filmovou nabídku? To bych taky mohl čekat věčně. Po Terapii, která byla vysoce hodnocená, se sice ozvalo pár režisérů, ale všechny ty nabídky postupně vyšuměly do prázdna. Ono to ani tak nefunguje. To nemá žádné pevné zákonitosti, takže ani nemá cenu přemýšlet o taktice. Jednou to přijde, i když Vojta Dyk bude volný.“
Prosím?!?
„Tak to skutečně zatím je. Už dost rolí jsem dostal místo něho. Z legrace se už ptávám producentů, když mi něco nabízejí: ,Vojta Dyk nemohl?‘ A když jsme se před časem poznali, prosil jsem ho, ať co nejvíc zpívá, protože jeho role pak dostávám já.“
Co divadlo? Stíháte?
„Teď v létě děláme Dvorní divadlo s režisérem Zdeňkem Černínem. Toho vyhostili ze všech divadel, protože každému říká bez servítků, co si myslí, a to je dnes už zase nebezpečné. Tak hrajeme divadlo na dvoře jeho chalupy v Hlohovci nebo na nádvoří lednického zámku. To je pro mě jak jistý druh očisty, tak i výraz vděku za to, jak se mnou Zdeněk před deseti dvanácti lety pracoval v divadle. Jinak ale divadlo už nehraju. Z Městského divadla v Brně jsem odešel a v žádném jiném jsem nezakotvil. A jsem rád.“
Naštěstí máte svoje LiStOVáNí, to vás asi dostatečně divadelně naplňuje.
„Přesně tak. To mi nahrazuje divadlo, protože prvořadě je to divadelní projekt. Ale LiStOVáNím si plním i spoustu dalších choutek: manažerské, literární, dramaturgické, režisérské, autorské. S mnohem lehčím srdcem pak odmítám nabídky na různá zájezdová představení. To by mě nebavilo. Kdežto naopak LiStOVáNí mě ze všeho, co dělám, těší nejvíc.“
Literatura, veřejná čtení a vlastní představení, kde právě o tohle jde, jsou Lukášovou největší prioritouFoto: isifa/mafra/Jiří Salik Sláma
Už jen vybrat divácky vděčnou, přitom ale závažnou knihu musí být těžké. Ale není nejtěžší ji pak zdramatizovat?
„Jednoznačně. Udělat z knihy, kterou čtete dvanáct čtrnáct hodin, padesátiminutový divadelní tvar tak, aby v něm nic zásadního nechybělo, bývá někdy docela těžké. Ale jak jsem to zprvu dělal jenom já, teď už mám v souboru další dva kolegy, Pavla Oubrama a Lenku Janíkovou, kterým to mohu svěřit. A já pak můžu na premiéře jen žasnout, jak se to povedlo, protože už taky ve všech inscenacích nehraju, protože mám dost manažerské práce, vyřizuju autorská práva a tak dále.“
Jen padesátiminutová představení?
„Do hodiny maximálně. Nechceme dělat delší představení, abychom nenudili a taky abychom zůstali srozumitelní.“
Autoři vás nekamenují?
„Naopak! V případě tuzemských se snažíme o nejužší spolupráci, takže oni s námi hodně vystoupení absolvují a my je do nich zapojujeme. Například ekonom Tomáš Sedláček dá každému představení rozměr navíc. Ale zveme i zahraniční autory. Jezdili jsme s Robertem Fulghumem nebo s autorem knih Merde Stephenem Clarkem. A jsou spokojeni, často i nadšeni, i když zahraniční spisovatelé asi ne úplně všemu rozumějí. Ale prozradím vám, že mám pár kamarádů spisovatelů, kteří se na mě obracejí, když potřebují zkrátit nějaký literární text. Jim je, jako by trhali nohu vlastnímu děcku, já se na to dívám tak, že i po jedné noze může roztomile poskakovat.“
Byl to skutečně nápad pár divadelníků z nudy?
„Vyloženě. V Českých Budějovicích, hned po studiích, s mladickým entuziasmem, že změníme divadlo. Měli jsme jednu oblíbenou knížku, kterou jsme navrhli k inscenování. Ale režisérka Helena Glancová tehdy pravila, že je to nanejvýš na čtené divadlo. K tomu nás jedna místní knihkupkyně pobízela, ať uděláme Honzu Beneše, tedy Emila Hakla. Tak se to začalo rodit. Vlastně samo. Dnes, po osmdesáti knížkách, je to věc, která mě baví, která má úspěch a která je na rozdíl od televizní nebo filmové práce jistá. Taky proto má LiStOVáNí termínovou přednost před seriálem. Mám to tak i ve smlouvě.“
Nelekněte se výhybky, trochu to rycne: jak se vám zamlouvá Rytmus?
„Á, moje dávná hiphopová kariéra! Tedy jen produkční… Víte, co je vtipné? Že kdysi jsme Patrikovi, tedy jeho skupině Kontrafakt, zaplatili první videoklip. Takže můžu s nadsázkou říct, že stojím za jeho slávou. On měl kdysi jednu pecku, kterou věková skupina, jež ho dnes sleduje, už ani nezná. Jmenovala se Cigánsky sen. A ten byl o slávě, o penězích. Splnil se mu. Nezazlívám mu to, i když co dělá dnes, už nijak nereflektuju. Taky měli jednu skladbu, kde zpívali: Jsme blbí a ještě jsme na to hrdí… Což je trefné. Letos se jedu už jako strejda podívat na festival Hip Hop Kemp.“
Který jste před lety zakládal. Podobně jako hiphopový magazín Bbarák. To bych ve vás nehádal.
„Teď už ne. Ale když mi bylo třináct, nahrál jsem si kus Yo! MTV Raps a to mě dostalo. Tehdy tady nic takového nebylo, pár kapel nanejvýš. Ale i dnes si hip hop poslechnu. Zrovna nedávno jsem si koupil další desku Prago Union Vážná hudba.“
Proč jste s hiphopovým podnikáním skončil?
„Z časových důvodů. Musel jsem si utřídit priority. Už jen vzhledem k manželství, rodině a jakoby novému životu, který jsem zahajoval. Skončil jsem s dost věcmi, například i se spoluprací s Českým rozhlasem, kde jsem měl pořad o hip hopu. Všechny koníčky, kterým jsem se věnoval, jsem se vždycky snažil posunout na vyšší úroveň, abych neměl výčitky, že s nimi ztrácím tolik času. Jenže od té chvíle sice někdy i vynášely, ale pokaždé mi přerostly tak přes hlavu, že jsem se s nimi musel rozloučit.“
Občas jako mnoho herců moderuje i on nějakou společenskou událost...Foto: isifa
Vypadá to, že si neumíte říct ne…
„Normální závislák! Přítelkyně mi teď dala iPad, který se mi hodí pro práci s knížkami. Ale je tam i jedna hra. Už název má úplně pitomý: Candy Crush, Drcení bonbonků. Musel jsem ji vymazat, protože jsem na ní začal úplně ujíždět. Hledal jsem každou mikrochvíli, kdy bych mohl drtit bonbonky. Ze stejného důvodu nemám ani televizi. Jak se znám, proseděl bych u ní hodiny.“
Ale někdy se vám podaří cuknout. Života na pověstném statku na Moravě jste se vzdal. Nabízíte ho k pronajmutí. U vás to ale nebyla otázka módy, když jste si ho pořizoval, že ne?
„S manželkou se z nás na čas stali v podstatě ortodoxní fanatici útěku k přírodě. Ale on to v jednu dobu byl určitý boom: být co nejpřirozenější. To už je sám o sobě podivný dobový paradox. Alternativním způsobům života se říká přirozené. Nebyl to dobrý tah. Když se všechno snažíte dělat jinak, nedá se to časově zvládnout. Všechno jsme chtěli změnit, přístupy, metody, alternativy… už jen ta slova mě dnes straší. Zásada je to bezesporu úžasná, ale bohužel je tam jen tenká dělicí čára od fanatismu. Takže před deseti lety bych vám nejspíš řekl, že byste si neměl dávat čtyři cukry do kafe, protože to není zdravé. Dnes chápu, že vám to asi vyhovuje.“
Když shrneme všechny vaše aktivity na hromadu, na všechno jste nějak našel vždy čas, jen na partnerské vztahy vám ho nikdy moc nezbylo. Vidím to správně?
„Nezbylo, i když jsem aktivity odbourával, jak jen to šlo. Ve výsledku na tu mou rozháranost každý vztah dojel. Ale teď jsem spokojený, pokud je takové banální konstatování pro čtenáře dostatečně nosné.“
Spokojený, to znamená sám, nebo ve vztahu?
„Už půl roku šťastně zadaný. Přítelkyně pracuje v Londýně, takže se nevídáme tak často, což mi stále ještě umožňuje dělat kdeco, ale teď už tam pomalu končí a přesídlí sem.“
A rázem se šrouby utáhnou.
„Nejspíš ano, ale já jsem na to s povolenými opratěmi připravený. Když jsem byl ženatý, musela mi manželka dát v podstatě nůž na krk, abych trochu ubral z práce a věnoval se rodině. A stejně to bylo málo a stejně to nepomohlo. Teď už snad jsem schopný si to uvědomit sám, a když uvidím, že to mojí současné přítelkyni začíná vadit, už to dokážu doufám sám – za předpokladu, že mi na ní záleží.“
A záleží?
„Záleží. Moc.“
