Hlavní obsah

Martina Hudečková: Nevadí mi, že nejsem matka

Foto: Isifa

Martina Hudečková je neúnavná, radost a optimismus rozdávající žena

Její současný partner si občas posteskne, jak málo ji vídá doma, ale je za tím znát hlavně obdiv k tomu, co všechno Martina Hudečková stíhá, s jakou vitalitou, energií a optimismem. Ještě k tomu stačí být příjemnou hostitelkou, samý smích. Předvedla to i při tomto rozhovoru, který se konal dvacet minut poté, co přijela domů z letiště, kde přistála po dvou dnech strávených v Londýně.

Článek

Letos sis užila hezky naplno celé léto dovolenkově – kromě 14 dnů na Sardínii dva měsíce v podstatě nonstop na chalupě. Výjimka, řekl bych. Co to?

„Opravdu výjimka. Dosud mi to nikdy nedalo. Vždycky se naskytly nějaké povinnosti, nejčastěji dabingové, rozdělaný seriál, od kterého nelze utéct, a podobně. Já jsem si to poprvé letos dovolila, dokonce do té míry, že na HBO mě v jednom seriálu nahradila kolegyně. Prostě jsem si řekla, že za těch pomalu už pětadvacet let si můžu dovolit dva měsíce úplně, ale úplně bez práce.“

Naopak to, že jsi předtím přes dvacet let dřela i v létě, bylo způsobeno čím? Workoholismem?

„Odmalička jsem byla vedená k tomu, že když je práce, tak se pracuje. To už mám prostě v povaze. Letos jsem se ale rozhodla upřednostnit před prací soukromý život, a vstoupil-li mi do života přítel, strávit léto s ním. To je totiž v mém životě po dlouhém čase něco nového. Ne že bych do té chvíle postrádala soukromý život, ale neměl onu rodinnou podobu. O všem jsem si rozhodovala sama, a když jsem měla přítele, stejně jsem se rozhodovala sama. To se nyní změnilo.“

Film můžeme pominout, ten na tebe nějak zapomněl, ale tvůj herecký život naplňuje divadlo, dabing a tu a tam televize. Která z těch složek tě vytěžuje nejvíc?

„Časově je to stále ještě divadlo, ale to jen díky tomu, že Palace, kde nejvíc hraju, klade velký důraz na zájezdy. To znamená hodiny strávené přejezdy, třeba na otočku do Ostravy, což je extrém, ale i ten se stává. Nebýt téhle okolnosti, byl by to dabing.“

Foto: Isifa

Martina žije s režisérem Jurajem Herzem

Včera jsem si prohlížel bilanční soupisku Cen Františka Filipovského. Sleduješ tu soutěž?

„Popravdě, měla bych víc. Řeknu to ještě jinak: dva roky jsem seděla v porotě, tudíž ji sleduju málo.“

To je výmluvné, ale nekonkrétní. Něco ti na té soutěži vadí?

„Přijde mi to stále jako spíše jánošíkovská akce. Dílčích výhrad mám víc. Například jsem za roky, co jsem seděla v porotě, nedokázala pochopit, proč jsou sloučené kategorie seriál a kreslený film. Utkávala se tak třeba Kriminálka Las Vegas s Burtonovou Mrtvou nevěstou, dvě naprosto odlišné věci, tedy i herecké disciplíny. Jablka se míchala s hruškami. To jsem dost zmalomyslněla.“

Marně jsem mezi oceněnými hledal tvoje jméno…

„Já jsem tu cenu nikdy nezískala, ale dle produkčních prý neustále figuruju v širších nominacích. To je další zajímavý poznatek, aniž bych teď na něj chtěla něco svádět. Kdykoli v nominaci svedl souboj kolega dabující třeba Jima Careye s hercem, který namluvil postavu dvě a půl hodiny umírající na plátně na Alzheimera, mohla jsem se vsadit, že cenu získá ten druhý. Komediální díla bývají podceňována, přestože všichni vědí, jak těžká je to disciplína.“

Tak třeba se dočkáš, až Renee Zellweger, tvůj dabingový blíženec, herecky dozraje a taky bude ve filmu umírat na nevyléčitelnou nemoc. Málem jsme ale zamluvili jednu věc: výměna dabérů v rozjetém seriálu. To jde?

„Nemá se to a nedělá se to. Ale není zbytí, když si třeba někdo zlomí nohu. Nebo když herec trvá na dovolené. Jako já letos. A jako jiní třeba i každý rok.“

Na diváka se ohledy neberou?

„Často to ani nepozná. A když to pozná a protestuje, není mu to nic platné.“

Foto: Isifa

Na filmovem festivalu v Karlových Varech nejen doprovázela svého přítele

Prvních pár let po revoluci býval dabing herecký zlatý důl. Trvá to ještě?

„Na peníze, jaké nabízel před dvaceti lety dabing, jsme nebyli zvyklí. Vážili jsme si toho, ale taky nás to během dalších let hodně načepýřilo. To jsme ale, nebožáci, netušili, že těch dvacet let se částky nejen nehnou směrem nahoru, ale naopak dost radikálně klesnou. Takže dnes jedeš dabovat na jedno místo, potom na druhé, a pak ještě na třetí, to všechno v jeden den, a stěží za to máš tolik, kolik jsi tehdy dostal za jeden dabing.“

Tři filmy nadabované za jeden den. Pak má současný český dabing k něčemu vypadat. I když, co vím, ty jsi jeho zastánkyní, že?

„Asi jsem už jedna z posledních, ale hájím český dabing už proto, že jako divák jsem odchovanec onoho starého českého dabingu. Pravda, dívám-li se dnes na některé filmy, hrozím se, čeho se to vlastně zastávám. Jenže jako člověk zevnitř vím, že podmínky jsou dnes tak krkolomné, že odvést dobrou práci je nesmírně těžké. Vlastně ani nevím, čím to je, to by asi věděli lépe distributoři, zda scházejí třeba i peníze. Ale pěšákům, jako jsou herci, režiséři či úpravci dialogů, zoufale schází čas. Mám výmluvný příklad: na televizní dabing renomované herečky v hlavní roli jsem kdysi na Kavčích horách měla tři, někdy i čtyři dny a celý se herecky vyrobil za týden. Dnes přijdu a produkční zajásá: Marti, ty jsi tu včas, to je ohromný! Hele, máš na to dvě hodiny, ale ty budeš určitě za hodinu třicet, viď… A pustí mi Renee Zellwegerovou a já jedu v podstatě v čistém čase film.“

Jedu… Ne hraju, ale jedu?

„Jistě. Tep dabingu se nepředstavitelně změnil. Už nejde ani tak o to odehrát to, jako se strefit. Být synchronní. To se dnes cení natolik, že se přimhouří oči, když se vytratí herecký projev. Už ani nepamatuju, kdy jsem se u mikrofonu setkala s kolegou. V zájmu ušetření času se takzvaně vytáčí, každý mluví sólo. I proto se z dabingu vytratila spousta vynikajících dabérů. Nemají na to nervy. Nedivím se jim. Sama už dlouho razím teorii, že dabing je především otázka nervů a soustředění, a teprve pak možná umu. Nová generace dabérů je pravý opak té staré: mají nervy jako špagáty, jsou ohromně rychlí a bystří, ale mnohdy výsledek zachází na herecké úbytě. Nemají zkrátka hereckou zkušenost.“

Neříká se tomu ve vašem žargonu pokrývači? A kam se řadíš ty jako herečka?

„Ano, pokrývači. Pokrývají hlasem postavu. Naštěstí jsem ještě aktivně zažila starou dabingovou školu. A taky mi pomáhá jedna prostá metoda: zavěsit se na herce. Nemám ambici hrát v dabingu roli. Zavěsím se na herce, a co hraje herec, hraju já. Má to úskalí: nehraje-li ani on nijak uhrančivě, je dobré zůstat na neutrálním, krasořečném normálu. Ale já mám na herečky vcelku štěstí, a pak je mou jedinou snahou moc jim to nekazit. Umožňuje-li to čeština, což je mimochodem další úskalí, ale to by bylo na dlouhou rozpravu.“

Dostáváš text s předstihem?

„Teď se mi shodou okolností po hodně dlouhé době stalo, že mi přeložený a upravený text filmu, který budu dělat, a také originální DVD poslala produkce až domů. Jinak vůbec. Často mám dojem, že je scénář ještě mokrý, když dojedu do studia. Já tam přijíždím aspoň v předstihu, abych si podtrhala svoje repliky.“

Nepatříš k herečkám, které by každý hned bezpečně poznal podle obličeje. Máš zkušenosti s tím, že tě poznávají podle hlasu?

„Mám, a je to neuvěřitelné a já nechápu, jak to funguje. Přijdu někde v neznámém městě do trafiky, promluvím, prodavačka zvedne oči a řekne: Paní Hudečková, ten vás dabing Bridget Jonesové byl úžasný…! Samozřejmě, že z toho mám ohromnou radost a cením si toho, protože to se dabérům asi běžně nestává. Radost mám o to větší i proto, že moje vlastní maminka mě nikdy po hlase v roli nepoznala. Můj největší životní kamarád Milan taky ne. A koneckonců můj současný přítel jakbysmet.“

A už ho tu máme, řekla sis o to. Tvůj současný přítel, o třicet let starší Juraj Herz. To jsi to měla vždycky takhle gerontofilně nastavené?

„Určitě skrytě. I když jsem začínala normálně. Moje první láska, se kterou jsem setrvala třináct let, byla stejně stará jako já. Ten člověk ale nastavil laťky, jaký má být muž, jak se má chovat, laťky inteligence a kdečeho dalšího, tak vysoko, že se mi s nimi dál poměrně těžce žilo. Vrstevníci ta měřítka už nesplňovali, takže už zmoudřelá jsem si našla další lásku. Vydržela deset let a byla o sedmnáct roků starší. Shodou okolností taky režisér. Pak přišlo několik další drobnějších láseček, všechny ale ve zralém věku, no a teď finišuju.“

Ze vztahu do vztahu, ale stále single. Netrápí tě to?

„Kdyby mě to trápilo, změnila bych to. Ale ano, přišly i chvíle, kdy bych se bývala ráda vdala, ale chyběl ten správný muž. Pak byl sice muž, ale u mě scházela ta správná nálada. A dnes? Muž opět je, ale myslím si, že bych byla směšná, kdybych se hrnula do vdavek. A popravdě: nemám kolem sebe moc příkladů, které by mě přesvědčovaly o tom, že je to k něčemu dobré. Vešly by se na prsty jedné ruky.“

Připravila ses tím o děti. Nevadí?

„Tak to je jediná věc, na kterou můžu odpovědět z fleku a bez váhání: nevadí. Mateřské pudy, které zřejmě někdy zacloumají s každým člověkem, jsem si odbyla na neteři a synovci, ale jako jsem občas možná zapochybovala o správnosti rozhodnutí zůstat single – někdo by se o tebe měl starat, napadalo mě tu a tam –, že nejsem matka, mi nikdy nevadilo a nevadí.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama