Hlavní obsah

Michaela Klevisová: Nikdy dopředu nevím, kdo je vrah!

Foto: Zuzana Panská

Jen málo českých spisovatelů se psaním knih uživí. Jednou z nich je autorka detektivek Michaela Klevisová. Už za svou prvotinu dostala Cenu Jiřího Marka a podle jejích knih se chystá seriál. Proč neví dopředu, kdo bude vrah, kdy se jí píše nejlépe a čím naštvala nakladatele?

Článek

S Michaelou Klevisovou (44) jsem se sešla pár dní po tom, co odevzdala svoji sedmou detektivku Drak spí a užívala si zasloužený odpočinek. Měla jsem sice chuť vyptávat se, co za případ bude detektiv Josef Bergman řešit tentokrát, ale tušila jsem, že by to bylo zbytečné. Raději jsem se tedy zeptala, jak se těší, až svoje knížky uvidí na televizní obrazovce, jaké to bylo psát Ulici a jak se od práce v ženském časopise dostala k titulu královna české detektivky.

Před pár dny jste odevzdala knížku, jaký je to pocit?

Já to mám hrozně ráda! Pro mě je na té práci nejkrásnější, že něco, na čem jsem dlouho pracovala, se zadařilo a je to hotové.

Drak spí je vaše sedmá detektivka. Nyní je v plánu sedmidílný televizní seriál, je to tak?

Ano, televize měla koncept sedmidílného seriálu v době, kdy jsem detektivek měla šest. Tak jsem sedmou přislíbila dopsat. Odložila jsem rozepsaný román, a protože nápad na detektivku jsem měla, jen jsem „prohodila pořadí“. Seriál by se měl začít natáčet příští rok na jaře. Scénář píše Lucie Konášová a točit to bude Viktor Polesný, to on si mě našel.

Nedá mi to se nezeptat. Kdo bude hrát Josefa Bergmana?

To se oficiálně ještě neví, nebo mně to alespoň neřekli.

Jaké to pro vás bude vidět svoje postavy v televizi?

Já se od toho úplně distancuji. Pro mě jsou důležité moje knížky a hodně jsem rozmýšlela, jestli licenci vůbec poskytnu. Jsem opatrná a počkám, jak to dopadne.

Do jaké míry můžete do seriálu zasahovat?

Já jsem na scénáři spolupracovat nechtěla, nemám na to při psaní dalších knížek čas. Oni tedy nesmí měnit postavy a jejich charakter, kostru příběhu a základní zápletku, ale mají právo to osekat z důvodu času a rozpočtu. Některé motivy nebo postavy mohou vypustit.

Foto: Archiv Michaely Klevisové

Michaela Klevisová je i autorkou povídek Štěstí je zadarmo (2016). Co nejvíc naplňuje a dělá šťastné vás?

Od kdy se považujete za spisovatelku?

Asi od chvíle, kdy v roce 2007 vyšla první detektivka Kroky vraha. Psala jsem ji tři roky. Potřebovala jsem v té době změnu, měla jsem po pracovní stránce nějakou krizi, připadalo mi, že se vůbec nevyvíjím. Četla jsem tehdy hodně detektivky, britskou klasiku jako P. D. James a další. Do módy ale začaly přicházet ty brutální detektivky, které mě nebavily. Tak jsem se rozhodla, že začnu psát sama, podle mého gusta.

Jak došlo k vydání Kroků vraha?

Když jsem ji dopsala, nechala jsem ji tři měsíce ležet. Pak si to přečetla kamarádka a mamka a obě byly nadšené. Překonala jsem strach z odmítnutí a poslala to nakladatelce. Volala mi hned druhý den, že má pro mě dvě špatné a jednu dobrou zprávu. Ty špatné byly, že text nebyl očíslovaný, po vytisknutí se rozsypal a hodiny to dávala dohromady. Pak to četla celou noc a nevyspala se. Dobrá zpráva byla, že rukopis chtěla okamžitě vydat mimo ediční plán. Ten pocit si dodnes pamatuji!

Detektivky tvoří sérii, ale přímo na sebe nenavazují, že? 

Ano, to byl záměr. Chtěla jsem sérii, ale aby postava detektiva nebyla příliš výrazná, aby se daly číst i na přeskáčku. Ten Bergman je jistota jako Dalgliesh od P. D. James, vždycky se objeví. A bude i nadále, ale musím už opatrně s jeho věkem, není nejmladší, tak asi diplomaticky přestane stárnout.

Jste spisovatelka na plný úvazek? 

Ano. Ale píšu zhruba tři články měsíčně pro časopis, protože nechci ztratit kontakt s holkami z redakce. Psaní knížek je totiž dost osamělé. Dřív jsem tři týdny dělala Cosmopolitan a týden knížku. Díky důvěře mojí šéfky jsem to takhle zvládla, vlastně jsem jí za to nikdy nepoděkovala.

Jak dlouho vám trvá napsat knihu?

Zhruba rok, když jsem ještě byla časopise. Vloni jsem skončila a poslední knížku jsem psala půl roku. Musela jsem se naučit disciplíně a systému, já nejsem multitasker. Když řeknu, že příštích 14 dní píšu, tak nejdu ani na kafe s kámoškami.

Foto: Zuzana Panská

Kromě psaní miluje aktivní dovolené, výlety do přírody a angažuje se v boji za ochranu velkých šelem

Podle čeho poznáte, že téma nebo zápletka budou nosné?

Zajímavá otázka! Ono to nějak vyplyne. Téma je dost silné, pokud na něj pořád musím myslet. A když to nejde z hlavy mně, nepůjde to ani čtenáři. Nemám dopředu dané, kdo bude vrah. Mívám rozvržené tak čtyři postavy, které zločin spáchat mohly. Nechci je ale znásilňovat a přiřknout jim roli vraha předem. Vím, jaká bude hlavní myšlenka, a když píšu, ti lidé obživnou. Vžívám se do nich a ono z toho samo vyplyne, kdo to mohl udělat.

Vaše detektivky jsou jiné. Nejdřív čtenáři představíte postavy a pak vlastně může s Bergmanem vyšetřovat, kdo je vrah. 

Mě baví dostat se svým postavám do hlavy, píšu z jejich pohledu. Snažím se, aby to bylo procítěné a ne po povrchu. Vy pak můžete zažívat s postavami jejich radost i smutek.

Kde pro svoje postavy hledáte inspiraci?

Nikdy to není nikdo skutečný, na tom si dávám záležet, ale i tak se v nich lidi hledají. A pak se naštvou, že jsou to jasně oni. To jsou situace, kdy s tím chci seknout. Já si přitom dávám dokonce i pozor, aby se postavy nejmenovaly jako někdo v mém okolí.

Jak vybíráte prostředí, kam zasadíte děj?

Fascinují mě malá města a vesnice, jako Vraždy v Midsomeru. Ty jsem milovala a ten herec, který hrál hlavního hrdinu, by se mi líbil jako Bergman, byl to fyzicky jeho předobraz, jde z něj klid a noblesa, žádný alkoholik a cholerik. A musím to prostředí dobře znát. Do budoucna mě láká například vražda v zahradní kolonii. To je tak specifická oblast a lidi, na vraždu jak dělané.

Býváte oslavována jako královna české detektivky. Jak se s takovým titulem žije?

Je to zodpovědnost a tlak. Vím, že lidi na moje knížky čekají, a když něco pokazím, nezůstane to bez odezvy. Nazvali mě tak v jedné recenzi a v nakladatelství se toho chytli. Bojovala jsem s tím, že budu vypadat nafoukaně, ale je to vlastně krásné a cítím se poctěna.

Foto: Archiv Michaely Klevisové

Kniha Sněžný měsíc vyšla loni a Michaela Klevisová děj zasadila do Beskyd, řešila se vražda realitní agentky a pytláctví

Už za svoji prvotinu jste dostala Cenu Jiřího Marka. Jak jste to vnímala?

Měla jsem strašnou radost. Na vyhlášení jsem tehdy vzala přítele a mamku, tak to vypadalo, že dopředu vím, že vyhraju. Nikdo jiný si hosty nepřivedl. Tak jsme to aspoň mohli společně oslavit.

Autoři využívají k propagaci svých děl i sociální sítě. Vy ale nemáte nikde profil. Jak jste s čtenáři v kontaktu?

Vídám je na autogramiádách, hodně mi píšou přes můj web a já se snažím poctivě odpovídat. Jsem staromódní, od začátku mi ten virtuální svět nesedí. Knížky mě uživí, aniž bych tomu ten čas navíc musela věnovat, a já chci, aby mě zastupovala moje práce, nechci ukazovat, kam jezdím na dovolenou a kde si dávám kafíčko. Kamarádky už mi říkaly, že jen kvůli mně se setkání domlouvají postaru, po emailu. Já nemám ani chytrý telefon.

Kdo jsou vaši čtenáři? 

Hlavně ženy, holky ze střední i babičky. Píšou mi, že jsou šťastné, že mě objevily, že už mají vše přečtené a těší se na další. A mně dělá radost, že se pořád jedou dotisky a všechny knížky se krásně prodávají.

Má spisovatelka někdy padla?

Nikdy. Když dokončím knížku, dám si dva týdny volna, a pak už zase pracuju. Koupím si nový sešit, začínám s poznámkami. Často mám v hlavě nápady na dvě knížky dopředu.

Kde se vám dobře pracuje?

Musím být sama, potřebuju ticho a být dobře vyspaná, to je alfa a omega všeho. Nejvýkonnější jsem samozřejmě před termínem, to jedu v kuse bez pauz a knížka zůstává v hlavě.

Nedávno jsem zjistila, že nejvíc mě napadá, když chodím. Poslední knížka je „vyprocházkovaná“. To chození po lese, když je knížka v procesu, je moje nejoblíbenější fáze.

Foto: Nakladatelství Motto

Novinka Drak spí vyšla 12. srpna a odehrává se v malé jihočeské vesničce, která má pár obyvatel a skrývá děsivá tajemství

O čem bude váš příští román? 

Bude mít napínavou linii, ale žádné vraždy a žádní policajti, tak si odpočinu. Psychologická linka je pro mě přirozená, ale u té kriminální části se vždycky zapotím. Aby seděl motiv, časová osa, stopy... Ale já nepíšu literaturu faktu, jdu po příběhu, motivacích, lidskosti. Poirot taky jen chodí po lidech a ptá se. Ale nakoupila jsem si kriminalistická skripta, čtu odborné weby a diplomové práce, zásadní chyby snad nedělám. A žádný odborník se zatím neozval.

Dělala jste i scenáristku v Ulici. Jaký je rozdíl mezi prací v redakci, v televizi a spisovatelky?

Při práci na scénáři Ulice mě překvapila neúcta k jednotlivci. A když jsme měli na poradě s kolegy společně rozvíjet postavy, musela jsem být za totální blbku. Nebyla jsem schopná pracovat, když na mě koukalo osm lidí a pořád mluvili. Navíc jsem předtím ani Ulici nesledovala, já jsem na knížky. Z časopisu jsem byla zvyklá na vzájemnou podporu, tam si ale každý jel na sebe.

Při psaní pro časopis mi vyhovuje, že se vídám s kolegyněmi a věnuji se ženským tématům. Ale úplně nejspokojenější jsem, když můžu psát knížku a být jenom sama se sebou. S ostatními autory detektivek si fandíme, uvědomujeme si, jak je náš žánr podceňovaný. I když v posledních letech se to hodně zlepšilo. Podle mě hezky píše například Zdenka Hamerová, autorka thrillerů pro ženy, nebo Zuzana Rampichová má moc hezké detektivní romány i povídky.

A Kroky vraha v televizi sledovat budete?

Budu, ale jak jsem se vzdala možnosti kontroly, tak musím počkat, co z toho vznikne. U knížek mi v nakladatelství opraví maximálně čárky, je to moje dílo, nikdo mi do toho nesmí mluvit. Ale věřím, že Viktor Polesný to pojme hezky. On na to jde přes emoce, chce to náladové, filmové. Takže se těším, ale hlavně se bojím.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.