Hlavní obsah

Na Dušičky bez deprese

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Žal je přirozenou reakcí člověkaFoto: samphoto.cz/jiunlimited

Zrození a smrt. Normální koloběh života. Dokud se nás tohle téma netýká, neuvědomujeme si to. Jenže pokud najednou máme komu na Dušičky zapálit svíčku, najednou je všechno jinak.

Článek

Jestliže uplynula teprve krátká doba od smrti blízkého, dostavují se nejrůznější obrazy z předešlého období - dlouhotrvající péče o osobu nám blízkou, bezmoc, smrt a pohřeb. A když už by se mohlo zdát, že to nejtěžší máme za sebou, najednou nám v nastalém tichu začíná docházet, co se stalo, a dopadá na nás vyčerpání a beznaděj. Mohou se vyskytnout i tělesné změny, například svalová slabost, svírání v prsou, bušení srdce či poruchy spánku nebo příjmu potravy. Blízcí na nás mohou pozorovat i to, že najednou odmítáme kontakty, ztrácíme zájem a nejsme schopni se pro něco rozhodnout. Jsme přecitlivělí, máme nepochopitelné sny a jsme sami překvapeni tím, že najednou se zemřelým mluvíme nahlas. Je to normální?

Je to přirozené

„Žal, který lidé prožívají, je úplně přirozenou reakcí, kterou se jejich duše snaží vyrovnat s bolestnou událostí," říká Mgr. Martina Vojtíšková z Centra krizové intervence v Ústí nad Labem. „Klienti, kteří k nám v těchto situacích přicházejí, mluví o tom, jak na ně doléhají silné a často rozporuplné pocity: neklid, hněv, vina, prázdnota, bezradnost, zlost, lhostejnost, únava, zoufalství, osamělost, nepochopení, sebelítost, nenávist, bolest, pocit méněcennosti, ale i láska nebo pocit vysvobození. Všechny tyto pocity, myšlenky a prožitky jsou normální. Přicházejí a odcházejí. A pokud je člověk násilně nepopírá, stanou se jednoho dne méně intenzivní a tísnivé. V každém případě potřebuje člověk, který přišel o svého blízkého, mít někoho, s kým si může povídat. Je totiž nesmírně důležité podělit se o své emoce a mluvit o nich. Pokud se člověk dostane do depresí, pak doporučuji v každém případě navštívit lékaře. Od deprese je jen krůček k dalším onemocněním."

Každý truchlí jinak

Prožívání smutku se liší nejen u pohlaví a věkových skupin, ale také v jednotlivých kulturách. Například Evropané o svých pocitech mluví poměrně hodně a i lidé hispánského původu svou bolest vyjadřují otevřeně. Naproti tomu Číňané hovoří jen o tělesných příznacích a v Japonsku nebo v anglosaských zemích lidé snášejí utrpení uzavřeni v sobě.

Načítám