Článek
Všeobecně ženy tvrdí, že oproti mužům mají zaměstnání dvě – to druhé je domácnost. Vyčítají mužům, že místo, aby jim s něčím doma pomohli, flákají se po tenisových kurtech, s kamarádíčky po hospodách nebo doma čumí na sportovní přenosy, zatímco ona chudáček se může sedřít.
Většinu těch prací ovšem dělá žena pro sebe. Muž přece nestojí o dečky, záclonky, vázičky, kytičky, muž nepozná, je-li okno omyté, či ne, a navíc mu to je úplně jedno. Muž nemusí mít denně vyluxováno – možná jednou za rok by mu to stačilo. Muž nevidí nesetřený prach, nemusí si mýt hrníček po čaji, když ví, že za hodinu do něj zase přijde čaj. Muž se dovede najíst i ze špinavého talíře, muž nepotřebuje skříně – klidně si hodí kalhoty a svetr na zem, muž nepotřebuje polovinu zařízení bytu. To všechno se pořídilo kvůli ženě, všechny shora vyjmenované úkony vykonává žena pro ukojení svých potřeb – nikoliv mužových. Tak ať mu to nepodsouvá za práci! Muž jí také nepodsouvá za práci svou potřebu zahrát si tenis, a pak jít s kamarády do hospody.
Příkladem za všechno je malování bytu. Manželé někde v poklidu bydlí mnoho let a jednoho dne žena prohlásí, že v tomhle se nedá bydlet a musí se vymalovat. Jak na to tak najednou přijde, nevím – ještě včera byla spokojená a v bytě se jí líbilo. Samozřejmě je na místě, aby muž prohlásil: „Mně to takhle stačí, a když se to tobě nelíbí, tak si vymaluj“. Takhle daleko to ale my, genetičtí dobráci, dojít nenecháme. Na hřbetě odtaháme skříně, stornujeme víkendový tenisový turnaj a pustíme se do malování, které nám může být ukradené a považujeme ho za nanejvýš zbytečné. Skrz zaťaté zuby si ale přitom říkáme: „Tak tohle je na mnoho let poslední hovadina, kterou tady proti své vůli dělám“. A ti, kdo nejsou pod pantoflem, v tomto svém odhodlání vydrží.
