Hlavní obsah

Je sport jen pro hloupé?!

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Dítě se učí aktivitě od rodičů

Lékaři varují před dětskou obezitou. Trenéři malých fotbalistů už leckde nedají dohromady ani fotbalovou jedenáctku. Zrušili jsme povinné školní plavání. Chtějí vůbec děti ještě sportovat? A chceme to my, rodiče?

Článek

Adrenalin u počítače?

Dítě si adrenalin vyrobí v bezpečí domova u počítačových her, rodiče ho nemusí vozit na trénink, všichni jsou spokojeni. Leckde to takhle vypadá, ale zdaleka ne všude. Děti jsou i v tomto směru věrným obrazem svých rodičů. Každé dítě, které sportuje se svými rodiči, si ke sportu vytváří zcela přirozený vztah. Pak jsou rodiče, kteří sport nemusí a považují jej za zbytečnost i pro své děti. Pokud nenastoupí kamarádi, šikovní tělocvikáři, pokud média nepřinesou pro takové dítě nějaký neodolatelný sportovní vzor, je pro sport ztraceno.

Vaše dítě nemusí být šampionem!

Jsou však rodiče, kteří, nechť mi prominou, zblbnou sami těmito sportovními vzory natolik, že se rozhodnou ze svého dítěte vychovat „mistra světa" bez ohledu na jeho dispozice. Nemluvím o rodičích, kteří cílevědomě a kvalifikovaně pěstují prokazatelný talent svého dítěte, ale o těch, kteří jsou schopni podplatit trenéra žákovského družstva, aby jejich synek hrál v základní sestavě, kteří jsou schopni své dítě nervovat, vyčítat neúspěch. Zažil jsem dost takových utrápených synků ambiciózních otců (pohříchu většinou otců - nesportovci). Jen co otcovská ruka povolila, synkové od sportu sběhli a budou se mu možná vyhýbat obloukem celý život.

Nastupuje racionální úvaha: Statistická pravděpodobnost, že se mé dítě uplatní ve vrcholovém sportu, že se tímto sportem bude dokonce živit, je minimální, a to i v případě, že bude výborně trénováno. Bude-li naopak dřepět u počítače a věnovat se informačním technologiím, má téměř stoprocentní jistotu, že najde dobré pracovní uplatnění a bude mít nadprůměrný příjem. Volba je tedy zdánlivě jednoduchá, a v tom je její ošidnost. Není to buď, a nebo.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Rodiče nemají přenášet svoje ambice na děti

Kdo se hýbe, tomu to pálí!

Uvedu malý příklad. Mám kamaráda Míšu, který je dnes evropsky uznávanou lékařskou kapacitou. Do svých osmnácti let prakticky nedělal nic jiného, než chodil do školy a na tréninky. Od šestnácti hrál ligu dospělých, v osmnácti dostal první příležitost v reprezentaci. Po maturitě byl přijat na medicínu, kterou zvládal souběžně s vrcholovým sportem. A přišel úraz a předčasný konec kariéry vrcholového sportovce. Pro Michala však žádné neštěstí. Jak byl rozjetý ze sportu, jak byl zvyklý dávat si do těla, jak si uměl plánovat čas na minuty, dokázal si tento medik hbitě přenastavit mety a při náročném studiu postupně absolvoval státnice ze tří jazyků. Miloval literaturu.

Když jsem se s ním poprvé setkal na vojně, pracoval jako posádkový lékař. Po nocích si četl Dostojevského v ruštině, Balzaka ve francoužštině a D. H. Lawrence v angličtině. K tomu každý večer cvičil v posilovně, trénoval rozvadovský fotbalový oddíl, se kterým dokázal postoupit o třídu výš. A ještě stačil velmi efektivně prohánět holky. Hned po vojně se pustil do lékařského výzkumu. Ctižádost, vůle, zarputilost, odhodlání, ale i férová sportovní povaha. Kdoví, zda by bez zocelení těchto vlastností náročným vrcholovým sportem dokázal, co dokázal. Sám přiznává, že asi ne.

A ještě popíchnu některé intelektuály, které se ke sportu stavějí přezíravě. Nejnovější výzkumy u lidí z vyšších věkových skupin ukázaly, že sportovní aktivita nejen zpomaluje odumírání mozkových buněk, ale dokáže je dokonce regenerovat. Kdo se v sedmdesáti hýbe, tomu to v sedmdesáti pálí. To je další argument pro to, abychom vedli ke sportu nejen naše děti, ale i výzva pro nás, že totiž nikdy není pozdě s přiměřeným sportováním začít. Třeba právě s těmi dětmi či vnoučaty.

ynezorPumanzeSaNyknalC