Našla jsem toho pravého. Napodruhé!

Spustím své vyprávění od počátku našeho seznámení. Jmenuji se Klára a můj přítel Viktor. Poznali jsme se před osmi lety v jedné cukrárně, kam jsem šla s mými tehdy malými dětmi na pohár. On, protože jsem nevěnovala pozornost muži stojícímu před námi, si něco koupil, zaplatil a chtěl odejít, jenže patrně zaslechl žadonění mých dětí o koupi něčeho dobrého a já, protože jsem jako na potvoru u sebe neměla tolik peněz, jsem musela ty mé dva sviště přemluvit, že jim koupím něco levnějšího.

To něco byly marcipánové figurky. Začala jsem pátrat očima po všech těch dobrůtkách a v duchu kalkulovat. Jenže „on“ mezitím koupil to, co děti chtěly, a dal to mému synovi do ruky se slovy: „Na, a rozděl se se svojí sestřičkou." Potom odešel bez jediného slova. Já byla jako opařená, když mi syn ukazoval, co mu ten pán dal. Vůbec jsem nevěděla, jestli děti poděkovaly, že bych to jako udělala já, ale po něm už nebylo ani vidu ani slechu. Dál jsem proto této situaci nepřikládala nijak vážný význam, jen děti se doma pochlubily mému tehdejšímu manželovi, co se jim přihodilo. Očividně rád nebyl, ale já za nic nemohla.

Stejně jsem občas přemýšlela, kdo to byl a proč to udělal, ale po nějakém čase jsem na toho kluka úplně zapomněla. Uběhlo měsíců, když jsem vyrazila s kamarádkou do hospůdky na skleničku vína.

Seděla jsem schoulená v rohu místnosti, protože jsem vyrazila jen tak na lehko v domácím úboru, usrkávala svůj lahodný mok a po očku sledovala dění v lokále. Najednou do dveří vstoupil muž, rozhlédl se a zamířil k výčepu. Koupil si cigarety a chtěl odejít, jenže naše oči se setkaly. Vrátil se zpět a objednal si malé pivo s tím, že si přisedl k našemu stolu. Cítila jsem mrazivé chvění na zádech, jako bych se potila. Začali jsme si povídat, až přišla řeč i na děti. Svěřila jsem se, že mám dvě a on na to: „Já vím, kluka a holku."

Jak to proboha ví, vždyť se známe teprve půl hodiny a já ho nikdy předtím neviděla. Kladla jsem si v duchu otázky a připitoměle se usmívala, jako bych vnímala, o čem mluví. Najednou řekl něco, co mě probralo z toho zamyšlení. "Dokonce vím, že mají moc rády marcipán, že?" Až teď mi to došlo. Tak to je ten – „on“ z cukrárny. Dlouho jsme si povídali a došlo i na tanečky, i když jsem se cítila hrozně ve své flanelové košili, ve které doma myji okna, a tepláky, o těch raději ani nemluvím.

Ze skleničky vína byla lahev a z hodiny, kterou jsem zde chtěla strávit, rázem bylo hodin pět. Setkali jsme se ještě druhý den a to, co jsem se o něm postupně dozvídala z jeho vyprávění, mě dost šokovalo. Taky to mohly být silácké řeči jednoho napudrovaného frajírka, ale jak šel čas, zjistila jsem, že je to z velké části pravda. Dnes jsme spolu již osmý rok a ten chlap umí snad všechno. Počínaje kuchyní a konče v ložnici, přes zahradu až po já nevím co..., někdy mám pocit, že byl pro tohle vycvičený. Je to pravý opak toho, v čem jsem žila ještě před několika lety. A je mi líto, že se nemohu tolik chlubit, aby o něj nebyl moc velký zájem, protože takových chlapů už chodí po zemi málo. Nebo já už spíš nikoho nehledám, protože jsem ho našla.