Smutek v rodině: vzpomínejte společně

Rodiče chtějí dítě chránit, to je instinkt, kterým nás obdařila příroda. Ano, musíme je chránit. Například před psychickým a fyzickým týráním, šikanou nebo sexuálním zneužíváním. To jsou traumata, která zanechávají stopy po celý život. Máme je ale chránit i před smutnými událostmi, které - ať chceme, či ne - k životu patří?

Děti se pravdu vždy nějakým způsobem dozvědí, ať již přímo, nebo nepřímo. Citlivě vnímají změnu atmosféry v domácnosti, kde maminka tajně oplakává ztrátu babičky. Začnou být znejistělé, úzkostné, tuší strašné tajemství...

Oč lepší je vzít dítě do náručí a říct mu, že babička už není, měli jsme ji moc rádi a budeme na ni pořád vzpomínat. Před dítětem nemusíme schovávat slzy a zármutek. Vzpomínání na zemřelého je součástí procesu zpracovávání jeho ztráty. Nebojme se o babičce mluvit, jaké dobroty vařila a jaká s ní byla zábava.

Děti se tak mohou naučit, že zemřelý člověk zůstává v životě svých blízkých a že hovořit o zemřelých není tabu. Věnujme dětem nějaký předmět po zemřelém, například oblíbený hrneček nebo obrázek.

Po ztrátě blízkého člověka může mít dítě pocity nejistoty a zranitelnosti, a proto potřebuje co nejvíce náklonnosti a útěchy. Nepřenášejme však smutek na jeho bedra, nedopusťme, aby se z něho stal „malý dospělý".

Počítejme s tím, že se u dětí mohou objevit rozličné poruchy. Letargie nebo vyčerpání, poruchy spánku, nechutenství nebo naopak přejídání, pomočování, poruchy koncentrace. V chování je možné někdy pozorovat i návrat na nižší vývojový stupeň.

Ve většině případů však platí, že děti smutek prožívají intenzivně, ale poměrně krátce. Nemusíme mít proto strach, že se ze smutku nevzpamatují. Za pár hodin jsou schopné si hrát a nové zážitky postupně ztrátu milosrdně překrývají.

Jiné je to v pubertě. Ztráta v rodině bývá pro dospívajícího hlubokým otřesem. Nepřipusťme, aby se uzavíral do izolace, měl pocit nesmyslnosti života či dokonce uvažoval o sebevraždě. Mluvme s ním, i když jsme samy na dně. Dospívající je již schopen hovořit o své bolesti,  bezmoci - pomožme mu!

Důležité je co nejrychleji vrátit život do starých kolejí, vrátit se k pravidelnosti a řádu, který před událostí v domácnosti panoval. Stereotypy v rozbolavělé rodině působí jako záchranný pás. Teplá večeře, procházka, pohádka na dobrou noc, to vše utvrzuje v dítěti pocit jistoty, který nyní potřebuje především. Pozůstalé děti, pokud mají dostatečnou oporu, se adaptují na změnu ve svém životě obvykle bez velkých obtíží.