Článek
K napsání tohoto článku mě inspiroval nedávný rozhovor (jména lidí jsou z logických důvodů změněna) s mojí kamarádkou. Jak jinak, probíraly jsme chlapy a lásku. A taky jsme trochu drbaly své známé.
Kamarádka: „Já nevím, co se to děje. Hele, jediný normální pár, který znám, jste vy dva.“
Já: „Blbost. Takovejch párů je.“
Kamarádka:„Jo, tak mi nějaký jmenuj. Řekni mi někoho, kdo neřeší krizi, nevěru, není rozvedenej nebo v rozvodovým řízení. Prostě někoho, kdo se má tak nějak normálně rád.“
Já: „Tsss, třeba Jára s Míšou.“
Kamarádka:„OK, vy a oni. A to pomíjím, že před dvěma lety měli krizi, ale ok, překonali ji. Kdo dál?“
Já: „Petra.“
Kamarádka: „Ti spolu dva roky nespí. Nerozvedli se jen proto, že mají dvě děti.“
Já: „Soňa.“
Kamarádka:„Soňa chce dítě, Ivan ne. A buď se spolu kvůli tomu hádaj, nebo spolu nemluvěj.“
Já: „Katka a Tomáš, ty jsou v pohodě.“
Kamarádka: „Dlouho si je neviděla, rozváděj se.“
Já: „Cože? Proč jako?“
Kamarádka: „Ani nevím. Katka říkala, že to nějak všechno odešlo, vyčpělo. Těžko říct.“
Chceme od lásky maximum, ale dáváme jí minimumFoto: Profimedia
Podivné zjištění
Pořád mi to nedalo a ve svém okolí jsem pátrala po někom, komu to doma tak nějak standardně klape, kdo by se vešel do té kolonky „normální pár“. Výsledek? Tři fungující páry na asi 23 zkrachovalých či krachujících.
Co proboha dělá dnešní generace třicátníků až čtyřicátníků špatně, proč jim to s tou láskou tak nevychází?
Jako jasně, každý se doma občas poštěká, většinou v ten nejméně vhodný okamžik (před mnoha lety jsem se s manželem zhádala na letišti asi tři minuty před nástupem do letadla, které nás vezlo na naši vysněnou dovolenou), ale to je furt normální.
Každého občas napadne, jak je možné, že svého partnera ještě nezabil (normální je si to myslet třeba i několikrát do týdne). Ale proč hned rozvod, nevěra nebo společné přežívání jen kvůli dětem? Co je tedy špatně?
Proč má dnešní generace třicátníků až čtyřicátníků takové trable se vztahy?Foto: Profimedia
Inspirace u starší generace
Přemýšlela jsem o starších párech, které znám, a které jsou spolu třeba 40 let. Ne že by všechny ty roky byly ideální, ne že by jim to neskřípalo, nepřemýšlely, zda tohle má cenu. Ale nakonec to daly! Proč ony jo, a my ne? Napadá mě následující:
- Jsme rozmazlení – Máme všechno, na co si vzpomeneme. V kinech super filmy, v obchodech dostatek zboží, nespočet příležitostí studovat, cestovat, pracovat. Jsme zhýčkaní a neumíme slevovat ze svých požadavků. A maximum chceme i od lásky, tedy od partnera. Jakmile je malinko „kazový“, máme tendence chtít za něj náhradu, jako když reklamujeme rozbitou televizi.
- Jsme líní– Je to takový paradox. V práci tvrdě dřeme, bojujeme o kariérní postup. Potíme se v posilovnách, aby i naše těla byla dokonalá. Jakmile ale dojde na vztahy, jsme lenoši. Makáme na všem možném, ale na partnerství ne, máme pocit, že to by mělo fungovat jaksi samovolně a bez snahy.
- Moc přemýšlíme– Dřív se z toho prostě nedělala taková věda. Dva lidi se potkali, zamilovali se do sebe, pak se vzali, měli děti a při troše štěstí to spolu vydrželi až do diamantové svatby. Neříkám, že není dobré přistupovat k lásce trochu s rozumem, ale všeho moc škodí. Občas je potřeba do něčeho skočit tak trochu po hlavě, bez rozmyslu, jednoduše to risknout. Protože kdo nic nezkusí, nic nezíská. A kdo moc myslí, nemá na lásku čas.
A co vy? Kolik znáte normálních párů?
