Hlavní obsah

O superženách a supermatkách

Foto: Shutterstock

Ženy zvládnou vše!

Soutěžní příspěvek Hledá se žena č. 10! Moje kamarádka je superžena a supermatka dohromady. Těsně po třicítce chodí do práce, vychovává tři syny mezi 4-11 lety, stará se o domácnost, nakupuje, pravidelně vodí a vyzvedává děti ze školy a školky, následně ještě odvádí do všech možných kroužků a poté opět vyzvedává - podotýkám vše bez auta - večer kontroluje domácí úkoly a nachystané věci...

Článek

Jednou rukou chystá večeři, druhou pohlavkuje syny, kteří se mezi sebou mlátí hlava nehlava, organizuje naprosto chaotické večerní umývání a čištění zubů a konečně uspávání těch mladších pohádkou....

Když úplně vyřízená sedne večer před „Růžovou ohradu" vydrží titulky a tvrdě usne. Budí se rozlámaná kolem třetí v noci před zrnící obrazovkou a stěhuje se do postele. Poté se hodinu převaluje s pocitem, co všechno nestihla. Budík drnčí v pět. A vše začíná nanovo, ranní chystání všeho možného, co by mohla její drobotina vyžadovat a potřebovat, včetně snídaně a horkého čaje na stole a svačin do školy. Něco po půl šesté nastává buzení, krmení, umývání, oblíkání a odchod z domu. Je ráda, když to do práce stíhá na sedmou a to už má v té době, na začátku pracovní doby, jednu pernou polosměnu za sebou.

Tohle všechno dělá a musí; a teď něco k tomu, co nedělá vůbec. Nechodí k holiči ani na kosmetiku, nelakuje si nehty, nemá žádný pravidelný koníček ani zájem, nechodí do restaurací ani na párty, nestíhá poflakování, nedívá se na své oblíbené filmy a nečte knížky, nechodí na brusle. Když jede na hory, tak jen proto, aby mohla své tři drobečky zvedat a držet na lyžích, utíkat podél vleku, nosit lyže a zapínat lyžáky, vařit obědy a večeře.

Ona je vlastně takový full servis v jedné osobě... a to jsem ještě neprozradila jednu velmi zásadní věc a totiž, i když by to jeden neřekl, ona má manžela. Opravdu, jednoho doma má. Jeho povinnosti by se daly shrnout asi takto: chodí do práce. Nezastává žádnou náročnou manažerskou pozici, je jen běžným ouřadou s naprosto pevnou pracovní dobou a průměrným platem. Dříve bych mínila, že by si zasloužil nakopat a to s rozběhem, teď si ale myslím, že každý má co si přeje a tak je to i v případě mé kamarádky.

Byť je mi po tom velký ale opravdu obrovský prd, občas do ní láduju své moudra. Sem tam si najdu čas a navštívím její soukromou „zoologickou zahradu"; déle jak hodinku tam však nevydržím. Odcházím naprosto vyčerpaná - tím vším, co ona musí zvládat - zpět do svého občasného „sladkého nicnedělání". Nedávno jsem se při jednom takovém filozoficko - emancipovaném průjmu zarazila: a co když je to všechno vlastně úplně jinak?

Došlo mi totiž, že ona je na sebe vlastně nesmírně pyšná. Unavená, stará na svoje léta, bezradostná, věčně uspěchaná - ale pyšná, jak to všechno sama perfektně zvládá. Tím šíleným super vypětím svého manžela uvrhla do lelkování, pocitu nedostatečnosti a nudného života vedle takové extra třídy na vedlejší koleji. Je nerudný, zapšklý, zastydlý a nepoužitelný. Nechci se zastávat ani jeho, rozhodně je v jeho silách ji uzemnit několika rychlými protiakcemi, ale to by musel ukončit rozehraný level v advenuře, zvednout se od počítače a začít jednat. Nejspíš mu současný chod rodiny zas tak úplně nevyhovuje, ale odtrhnout ruku od myši a zbavit se rychlého tiku v levém ukazováčku, by bylo na odvykací kůru a to přece jen trochu bolí.

Jak už to bývá, každý je svým vlastním strojvedoucím, ale když jeden vlak jede rychlostí téměř závratnou, nikde nezastavuje, nevšímá si zastávek, výstražných znamení a výhybek, zákonitě na svou bezhlavou jízdu jednou „dojede". Stejně jako druhý vlak, který se šine rychlostí splašeného šneka, upocený a zadýchaný, nestihne vůbec nic a všecičko důležité mu uteče.

Nezávidím ji její výkonnost, její pořádek, precizně vyžehlené a poskládané prádlo, naopak jsem pyšná na svůj mírný chaos a hlavně na tvrdě vydřenou schopnost najít si i v té nejnemožnější chvíli čas na „nohy na stole".

ynezorPumanzeSaNyknalC