Hlavní obsah

Plašan, cynik i cíťa: Který typ muže opravdu nechcete mít u porodu?

Foto: Monkey Business Images, Shutterstock.com

Přítomnost nastávajících tatínků u porodu je dnes už většinou brána jako samozřejmost. Jsou však i případy, kdy je lepší, když zůstanou za dveřmi. Jak samotný příchod potomka na svět muži prožívají?

Článek

Není to až tak dávno, kdy se novorozenci ukazovali čerstvým tatínkům z balkonů porodnic. Naštěstí doba pokročila a jejich přítomnost na sále je pro maminky mnohdy velkou psychickou oporou. Jde však o velmi silný zážitek, a proto je potřeba předem prodiskutovat, zda bude přítomnost otce u porodu skutečně pro oba přínosem. Muži totiž porod prožívají různě. Ve výsledku jsou však všichni hrdí a dojatí. Tady je pár skutečných příběhů.

Cíťové

K citlivým tatínkům, kteří většinou porod svých partnerek zvládnou bez problémů a ve výsledku jsou dojatí skoro víc než unavené maminky, patří většina mužů. Někteří se sice zpočátku tváří jako největší hrdinové a kasají se, jak budou u porodu velkou oporou, ovšem když dojde na věc, jdou na ně mdloby.

„Přítel byl téměř od začátku přesvědčený, že se mnou určitě k porodu půjde, i když jsem si říkala, že to snad nebude nutné. Přijeli jsme do porodnice, když jsem měla kontrakce asi tak po osmi minutách, a já už to chtěla mít za sebou. Jenže zprvu to vypadalo, že budu muset čekat na chodbě, že prý jsem málo otevřená,“ vypráví maminka roční Barušky Marcela a pokračuje: „Pak mi ale po hodině praskla voda a vše šlo ráz naráz. Jenže z toho byl pořádně vystrašený i přítel a já jsem se ho pro jistotu zeptala, zda chce jít na sál se mnou. Šel. Sice se motal, kde mohl, ale snažil se mě podržet. Já už jsem ho ovšem moc nevnímala a soustředila jsem se na doktora, který nakonec řekl: Už to bude. V ten moment se však přítel podíval dolů a viděl, jak mě právě nastřihli. Naštěstí mu někdo z personálu stihl podat židli. Nakonec se však hned probral, a když viděl dceru, brečel dojetím,“ směje se Marcela.

Foto: Kati Finell, Shutterstock.com

Neopakovatelné okamžiky a dosud nepoznané emoce – to čeká na tatínky u porodu

Své o tom ví i Martin, čerstvý tatínek desetidenního Matyáše: „Ze začátku jsem nechával rozhodnutí o své přítomnosti u porodu na ženě. Různé vyprávění o tom, že člověk uvidí věci, které by chlap ani vidět neměl, nebo že přítomnost muže a možná jeho přehnaná ambice pomoci bude akorát ženu rozčilovat, mi radila nechat rozhodnutí na ní, ale výslovně jsem se nebránil. Zlomový bod však nastal, když jsem jednou v žertu naznačil, že porod ještě není tak strašný, ale co pak ta výchova. Tento můj žert rozhodl o mé přítomnosti u porodu.“

A přestože byl Martin podle svých slov dosti nervózní, snažil se to nedat najevo. „Ale úplně to nešlo. Bylo pár momentů, kdy člověka polil studený pot – například vytrpění kolony aut na Nuselském mostě za trvajících šestiminutových kontrakcí, natržení pláště, který jsem si musel vzít na porodní sál, nebo když jsem viděl manželku na lůžku, jak se třepala bolestí a dýchala jak Jack Russell po dvouhodinovém aportování míčku,“ přiznává Martin, který nakonec vše ustál.

„A pak přišel ten moment. Poprvé jsem uslyšel křičet našeho syna, bylo to neuvěřitelné. Oba s manželkou jsme měli najednou zalité oči slzami, ale vysloveně jsme neplakali. Pak jsem dostal to privilegium synka definitivně oddělit od maminky a přestřihnout pupeční šňůru. Zajímavý pocit, ale tak nějak jsem to čekal, že to bude takové, ani se mi neklepaly ruce, čehož jsem se obával. Jakmile byl synáček odpojený, tak jsem šel asistovat sestřičce při vážení a měření. Moje asistence vesměs spočívala v tom, že jsem na svého potomka vykuleně koukal. Kdyby mi sestřička neřekla, že mohu fotit, tak bych asi koukal doteď. Nakonec jsem ho dostal do náruče. Byl to neuvěřitelně uspokojující pocit. Hrdě jsem si ho nesl zpět k manželce, abych se ukázal, jaký jsem táta,“ dojímá se ještě teď Martin.

Foto: Tania Kolinko, Shutterstock.com

Z páru je trojice a nový život začíná

Hysterky a plašani

Porod může být pro mnohé muže velmi emoční a někdy i značně stresující. Samozřejmě by měli respektovat přání své partnerky, zda je na sále chce, nebo ne, ale pokud nejsou se svou přítomností vnitřně ztotožněni, může to pro ně být hodně náročné. Někteří pak mohou být ženě spíš na obtíž, neboť začnou řešit zbytečnosti a věci, které nejsou na pořadu dne.

„Přesně z toho důvodu jsem věděla, že Karla u porodu nechci. Je to zmatkář a bála jsem se, že mu navíc nebude dělat dobře pohled na mě, jak tam trpím,“ říká maminka měsíční Jasmínky Helena. A její partner s ní souhlasí: „V porodnici jsem byl docela zmatený, kam zazvonit, koho se na co ptát, ale Helenka naštěstí vše zařídila a vše věděla. Já jsem jen počkal na chodbě, i když to byly dlouhé hodiny, a pak jsem si šel malou pochovat. Teď už vím, že je to pro mě nejvíc – vidět svou dceru a držet ji v náručí. Proto jsem si v porodnici slíbil, že to nesmím nikdy v životě se svou partnerkou zvorat, protože bych pak o tenhle poklad přišel – a to je nemyslitelný,“ dušuje se hrdý tatínek Karel.

Cynici

Existují i tatínci, kteří si porod příliš nepřipouštějí a vše berou s naprostým klidem a samozřejmostí, s trochu až cynickým humorem. Neustále dělají vtípky a mají pocit, že je všechno zcela jasné. „Do téhle skupiny bych zařadila svého manžela, který je, jak já s oblibou říkám, životní cynik. Ovšem já jsem tak trochu taky, takže se nemohu ničemu divit,“ směje se 33letá Šárka, maminka Lukáše a Felixe. Podotýká, že její manžel, který pracuje jako veterinář, u prvního porodu prohlásil, že se nemusí ničeho obávat, že jde jen o proces a je vlastně biologicky jedno, jestli rodí ženská, nebo čuba.

„U druhého porodu to šlo zase tak rychle, že než se manžel převlékl do pláště, aby mohl za mnou na sál, byl už Felix na světě. On se však přimotal tak šikovně, že mu doktor dal do ruky misku, do níž vzápětí přistála placenta,“ líčí nevšední zážitek Šárka. Manžel však nehnul ani brvou a držel, neb byl na podobné věci z veteriny zvyklý.

A jak prožíval porod váš partner?

ynezorPumanzeSaNyknalC