Podmínka za domácí násilí? Bohužel až příliš často!

Muž léta týral svoji manželku, znásilňoval ji, vyhrožoval, že ji polije benzínem a střílel jí vedle hlavy. Dříve, než došlo na nejhorší, se přeživší obrátila na policii. Výsledek? Agresor odešel od soudu s podmínkou. Výjimečný případ? Bohužel ne. Proč za domácí násilí a znásilnění padají tak nízké tresty, když je většina lidí ve společnosti jasně odsuzuje?

Člověk, který si doma projde týráním a sexuálním násilím, si asi málokdy dovede představit, že by se mu mohlo stát něco horšího. Možná smrt vlastních dětí. A teď si představte, že oběti po letech pekla seberou sílu a postaví se agresorovi, projdou si martyriem soudů a dokazování, a když pak konečně uslyší, že protějšek je vinen, odejde od soudu s podmínkou. Co si asi oběť pomyslí? Že si možná to týrání ve většině případů zasloužila, protože nevařila teplé večeře? Nebo že vlastně měla fakt asi moc krátkou sukni, a tak si za znásilnění může sama?

Podmínku za znásilnění dostane každý druhý odsouzený, se stejným trestem odcházejí od soudu tři čtvrtiny těch, co týrali osoby žijící ve společném obydlí. A tak není divu, že se mezi obětmi (někdy se používá i termín „přeživší“ z anglického survivor) i po letech najdou tací, kteří říkají, že by pro ně bylo lepší, kdyby to celé nepřežili.

Takový člověk vám pak asi řekne, že na spravedlivost nevěří. A není se mu co divit. Těžko si představit, jak se může vyrovnávat s traumatem, když od společnosti dostane takovou zpětnou vazbu. A to už vůbec nemluvíme o odškodném, které – pokud ho vůbec soud obětem přizná – je také dost tristní. Sedmdesát tisíc za znásilnění dvanáctiletého dítěte?

„Odškodné je vedle trestu pro pachatele další signál, který je pro přeživší důležitý. Je to symbol toho, že si jich vážíme jako lidské bytosti a že víme, že toto se ve společnosti nedělá,“ vysvětluje advokátka Lucie Hrdá, která se problematikou sexuálního a domácího násilí ve své praxi dlouhodobě zabývá. A k čemu přeživšímu pomůže třeba půl milionu? „Oběť může jít na terapii, může se pokusit postavit na vlastní nohy, bez stresu, že třeba nemá práci. Může jet na dovolenou, může je někomu dát a upřímně – může ty peníze i obřadně spálit,“ vysvětluje advokátka.

Pokud ale trest ani odškodné nefungují, dává tím společnost jasný signál ostatním, kteří třeba sbírají odvahu podobný čin nahlásit na policii. V současné chvíli prostě nemají naději, spíše vidí, že je to marné a že je tu minimální šance na zadostiučinění a nový život. Tolik odpověď na častý argument těch, co násilí zlehčují a ptají se: Proč to neřekli policii hned? 

Takovou  bagatelizaci můžeme aktuálně sledovat v kauze Dominika Feriho. Oběti, namísto toho, aby jim byla poskytnuta pomoc, jsou částí veřejnosti nařčeny z fabulace v rámci politické kampaně. Jaký signál to je pro ostatní ženy, které zažily násilí?

Možná si v tuhle chvíli říkáte, že je to šílené, ale co s tím, pokud nejste zákonodárce, soudce nebo advokát, můžete dělat?

„Věříme, že za každou velkou změnou stojí podpora veřejnosti. Česká veřejnost má ale v současnosti velmi omezený přístup k informacím. Proto jsme s kolegyněmi založily iniciativu Bez trestu a chceme vytvořit veřejně přístupnou databázi všech trestních rozsudků, aby byly dostupné informace o tom, jak se u nás sexualizované a domácí násilí trestá,“ říká předsedkyně spolku Lucie Ottinger. Do databáze může přispět kdokoliv, kdo je ochoten (samozřejmě bez citlivých soukromých údajů, ale se jménem soudu, soudců či spisové značky) zveřejnit svoji kauzu.

Než se to podaří, budou v „Bez trestu“ pracovat s rozsudky jejich kauz a na konkrétních příkladech ukazovat, že podmíněný trest pro pachatele sexualizovaného a domácího násilí je často extrémně nepřiměřený. „Měla jsem třeba kauzu, kdy druh dvakrát znásilnil svoji družku poté, co se s ním rozešla. U soudu se přiznal, ona měla velmi těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, dva roky nemůže najít práci, partnera, je na antidepresivech. A soudce mi k tomu řekl: Paní doktorko, za to ho přece nepošlu do tepláků, vždyť jí toho tolik neudělal. A dostal podmínku,“ popisuje Lucie Hrdá příklad ze své praxe. „Na konkrétních případech tak chceme ukazovat, že předsudky o obětech, pachatelích a sexualizovaných trestných činech obecně se objevují i v rozhodování soudů, a mohou mít tedy vliv na neadekvátní trestání v této oblasti.“

Pomoci může ale každý, koho toto téma jen trochu pálí. Třeba podepsat petici, která bude brzy k dispozici na stránkách, nebo se zúčastnit Pochodu proti sexualizovanému a domácímu násilí, který odstartuje 4. června v 17:30 hodin na Palackého náměstí v Praze. „Datum jsme vybrali záměrně, připomínáme si i Mezinárodní den dětí, které se staly obětí agrese. Pochod k Ministerstvu spravedlnosti bude trvat kolem 40 minut a bude mít naprosto klidný a tichý ráz,“ zve na akci jedna z organizátorek a zakladatelek „Bez trestu“ Kristýna Benešová.

Obtěžování na ulici neboli catcalling: Proč ho nebrat na lehkou váhu?