Podnikání? Chůze nad propastí

Před lety jsem se na nějaké akci seznámil s jedním kdysi velmi populárním kapelníkem, kterého jsem znal jen z televize jako veselého baviče u klavíru. Byl moc milý, usmíval se, ale uvnitř byl strašně smutný. Říkalo se, že se podnikáním zadlužil. Za pár dní jsem se dočetl, že se tenhle veselý kapelník zastřelil.

Vzpomínám si také, jak jsem jednou dopoledne před řadou let potkal v pasáži pražské Koruny Václava Fischera, kterého jsem znal jen jako vždy dobře oblečeného elegána. Byl rozcuchaný, neoholený a nevyspalý, na sobě měl pomačkané černé tričko a pod paží si odnášel fascikl dokumentů po celonočním jednání o záchraně své cestovní kanceláře. Majetek měl tenkrát obstavený exekutory. Současné dny dokonce ukazují, že se podnikatelský neúspěch může opakovat i u lidí, kteří jsou skutečnými odborníky. Na desetitisíce spokojených zákazníků je zapomenuto, v paměti zůstávají jen ti poslední, kteří odnesli pád cestovky na vlastní kůži...

Byl jsem tehdy nesrovnatelně menším hráčem na podnikatelském poli, ale my hráči od přírody nezávidíme tomu úspěšnějšímu, slavnějšímu a bohatšímu, protože víme, jaká je to makačka být úspěšný, slavný a bohatý. A mě bylo vždycky líto schopných lidí, kteří se po letech tvrdé práce ocitli na dně. Říkal jsem si, jak je to podnikání v tomhle „znovuraném" českém kapitalismu kruté, kolik hajzlů se dobře živí jen tím, že jiné podvádí a krade jim to, co vytvořili, jak jsme se nemohli naučit podnikat od svých otců jako jinde, ale učíme se jen a jen z vlastních chyb. Jen jednou si něco špatně spočítáme, jen jednou si nedáme pozor a už si nabíháme na vidle a necháme se okrást. Říkal jsem si, že je to podnikání taková ruská ruleta, že asi vyžaduje nejen umět a být pracovitý, ale taky mít nějakého toho andělíčka strážného... A pak přijde okamžik, kdy člověk není jen chvilku opatrný a nechá se povodit, kdy si na ty vidle sám taky naběhne.

Najednou zjistíte, že patnáct let dřiny je pryč, pryč jsou pozvání do televizních pořadů a na společenské akce. A do toho logicky ještě rozvod. Ne snad proto, že by manželka neunesla dramatický pokles životní úrovně, ale zkrátka proto, že je člověk tak vynervovaný a zaneprázdněný bojem o záchranu toho svého firemního dítěte, že nemá čas na ty své děti a svou manželku, kdy je pro ten svůj poslední podnikatelský zápas, ve kterém se snaží do poslední chvíle hasit zničující požár, protivný a nepoužitelný.

A tak nejdřív prodáte barák a byt a chalupu a postradatelná auta a s těmi penězi zachraňujete firmu, ale ono to nestačí. Tak si ještě půjčíte, abyste zasypali tu díru, kterou vám do té firmy nějací parchanti udělali. A ono to ještě nestačí. A tak se nakonec přece díváte, jak se do exekutorské avie nakládá zařízení vašich kanceláří a jak do vašeho auta spokojeně usedá exekutor. Je to zvláštní pocit, ve kterém se mísí vztek a zoufalství s úlevou. Víte, že je dobojováno, že teď už nezmůžete vůbec nic, ani kdybyste se na hlavu stavěli...

Nastěhujete se ke kamarádovi, který vám koupí průkazku na městskou dopravu, a řeknete si, že přece nepůjdete na pracák, když máte zdravé ruce a nohy a mozek v hlavě. Že musíte dělat, abyste uplatili dluhy. Brzy zjistíte, že vás jen tak nikdo nezaměstná, protože zatímco se ostatní v klidu učili anglicky a dělali si MBA, vy jste na to neměli čas a říkali jste si, k čemu manažerské tituly, když vám firma šlape jako hodinky, a anglicky se jednou doučíte, až budete mít čas na cestování.

Potkáváte své méně odvážné spolužáky a kamarády a oni mají sedmdesátitisícové platy, volné večery a víkendy, bydlí ve vilách a jezdí už těmi hodně drahými auty, za která vám bylo líto vyhazovat peníze, které jste raději investovali do firmy. Těmhle v klidu žijícím lidičkám už malinko závidíte a říkáte si, jak jste se mohli hezky mít, jen kdybyste byli o trochu méně odvážní a podnikaví a pracovití, kdybyste si jen někde za větrem hlídali nějaký ten kariérní postup. Protože tam kdybyste náhodou něco poorali, tak by vám jen zkrátili prémie, a i kdyby vás nakrásně vykopli, tak pokud někoho nezabijete či neseberete deset milionů z trezoru, tak k tomu vyhazovu dostanete ještě zlatý padáček odstupného a jdete zaklepat někde o dveře dál, kde vás s tou slušnou angličtinou a MBA zase vezmou za sedmdesátitisícový plat.

A tak vás všechny, podnikatelky a manželky podnikatelů, mohu sice upřímně varovat a nabádat k opatrnosti, ale vím, že toho podnikání stejně nenecháte a nepůjdete se bezpečně zaměstnat. Naopak vy budete zaměstnávat lidi a trápit se s nimi a dohlížet, aby slušně dělali a nekradli. Budete dál každým dnem riskovat všechno, co jste doposud získali. Ono totiž těch deset procent lidí, kteří jsou ochotni riskovat a pracovat více, žene svět dopředu a táhne tu káru, na které se ostatní mohou relativně bezpečně vézt. Když se něco nepodaří, padne podnikatel, ostatní si jen přesednou na jinou káru...

A kdyby vám to nedejbůh lehlo popelem jako tehdy mně, když budete chodit po bytě celé noci s pistolí, provazem či krabicí prášků a říkat si, že už to nemá smysl, věřte, že to smysl má. Že to chce vydržet a překousnout to zoufalství, že to chce něco začít dělat, cokoli, protože pak se najdou lidi, kteří vám hodí lano a využijí toho, že nejste úplně k ničemu. Že se zkrátka i z toho hnoje dá vyhrabat a začít znovu. Tak jako kdysi - na zelené louce.