Poslední Gremlíkův den a smutné loučení se s ním

Gremlík se dožil sedmnácti let... Ten poslední večer se kočka vůbec neukázala, nepřiblížila se k domečku, kde bydlíme. Na balkóně nebyla, ani dole u okna či u dveří. Tak zřejmě přijde někdy uprostřed noci a vytrhne nás ze spaní svým boucháním ťapičkou na okno, jako tak často. Šli jsme si lehnout dost pozdě.

Někdy kolem čtvrté hodiny ranní mě probudilo veliké žuchnutí. Něco dopadlo na balkón. Pochopitelně, že to byl náš chundelatý Gremlíček. A začal packovat a ťapkovat do dveří. Aby se tam dostal, vydrápal se nějak na plot, na garážovou střechu a potom skočil na balkón, tedy do výšky. Tohle dělal celý život noc co noc. Jenomže teď mu už, jak jsem brzy poznal, fungovaly jenom dvě přední pacičky. Nedovedu si představit, jak to to naše milované zvíře dokázalo – v tomhle stavu se dostat na balkón. Kdoví, zda a kolikrát při tom spadlo, než se mu to povedlo. Ale vědělo, cítilo, že se k nám nějak musí dostat. Ke svým lidem. Ona ta kočka jistě pevně věřila, že jí zase pomůžeme. Jako už tolikrát. A nebo se s námi prostě jenom přišla rozloučit...

Pomoct naší kočce už nešlo. Jediné, co se dalo udělat, bylo zkrátit její utrpení.

Tak tedy otevřel jsem francouzské okno a pustil Gremlíka do ložnice. Aniž bych rozsvítil, došel jsem do kuchyně, nasypal mu granulky, nalil čerstvou vodu a šel si lehnout.

Půl hodiny nato jsem uslyšel mňoukání plné bolesti a strachu. I mou ženu to probralo. Rozsvítil jsem a oba jsme se na kočku šli podívat.

Ležela vedle kanape na podlaze. Skoro se nehýbala. Jenom se na nás koukala vyděšenýma očičkama. Celá byla úplně mokrá.

Manželka přinesla ručník a já na něj chlupáka položil. Žena ho vysušila. Občas zahrabal předními ťapičkami. Zadními mu to nešlo.

Máme shánět zvířecí pohotovost? Věděli jsme od pana veterináře, že kočičí čas se krátí. Že už nás brzy opustí. Protože kočce selžou ledviny. Tak, je to tady. Někam se s ní hnát, nebo ji nechat v klidu umřít doma...? Lidé většinou nejraději umírají doma a ona se za ty roky stala pro nás prakticky něčím či někým, jako blízkým člověkem.

Gremlík pořád mňoukal. Měl bolesti? Nebo jenom nechápal, co to s ním je?

Udělal jsem potom kočce na koberci z dalšího ručníku pelíšek. K čumáčku jsem jí dal misku s vodou. Ani jsem si neuvědomoval, že se k vodě sama nedostane.

Čekal jsem na ráno. Pořád jsem za Gremlíkem chodil a hladil ho. Nabízel mu vodu až pod nos. Ale nevydržel jsem u něj být stále. Prožíval jsem příliš to jeho utrpení. A proto jsem se k němu pořád vracel.

Přece jenom by mohl lékař kočce pomoct. Nebo ne? V půl osmé jsem se dovolal veterináři a ten mi řekl, abychom přijeli tak v deset. Je to prý jasné. Jsou to ty ledviny. Prosil jsem ho, zda bychom nemohli přijet hned, třeba by ještě kočku zachránil. Odmítl to s tím, že dřív než v deset nemá čas.

Gremlík se doplazil o kousek dál. Ležel na holé podlaze. Snad věřil, že se doplazí někam... někam, kde mu bude lépe. Díval se na nás a nevěděl, proč ho tentokrát nezachraňujeme...?

Volal jsem další veterináře v okolí. Nakonec mi jeden řekl, že sice není v ordinaci, ale je tam kolega. Abych mu řekl jeho názor, že naší kočce není pomoci. A aby to tedy ukončil.

Ani jsme nebrali kočkovou krabici. Gremlík už nikdy nikam neuteče.

Odnesl jsem ho v koši na prádlo, vystlaném ručníkem, do auta.

Zrovna pršelo.

Gremlík celý život miloval déšť. Jakmile pršelo, musel ven. Měl moc rád vodu.

Nesl jsem kočičku mezi kapkami. Svět se s ní loučil nejlépe, jak to jenom šlo.

Paní, která seděla v čekárně, nás pustila před sebe.

Pan doktor nám vysvětlil, že dá Gremlíkovi utišující injekci a za čtvrt hodiny potom... tu druhou.

Po té první injekci už Gremlík žádnou bolest jistě necítil. Nesténal. Jenom na nás smutně koukal těma krásnýma očima, které byly až donedávna tak veselé a zářivé.

Ještě jsme se ženou chvíli naše chlupaté zvířátko hladili... a potom dostal tu druhou injekci.

Gremlíček, jeho sladká dušička se vznesla a odletěla do kočičkového nebe, z něhož se na nás dívá a dumá, kdy se u nás asi objeví Gremlík II. Protože to, že se objeví, to je jisté. Mimochodem ten právě teď leží kousek ode mě a spokojeně spinká.

Kdybyste chtěli číst další Gremlíkovy příhody, požádejte redakci. Nebo to vyjde jako knížka. Doufám. Zatím... na shledanou.

Smrt domácího mazlíčka: Hrob na zahradě, nebo kremace?