Co se stalo, když jsem manželce přinesl kotě

Dámy u mě v práci se do chlupatého a pruhovaného zvířátka okamžitě zamilovaly. Říkaly, že klidně může zůstat u nás v práci, že se o něj postarají a aspoň bude chytat myši. Kdyby se tedy mé ženě nezamlouvalo. No, u nás v práci ale nikdy žádné myši nebyly.

Jedna kolegyně nalila kotěti na talířek mlíčko a kotě ho okamžitě vylízalo. Vzápětí si vymňoukalo přídavek. Tehdy jsem neměl tušení o tom, že kočky mlíčko pít nemají, že je pro ně docela nezdravé.

Chlupatci se potom u nás v práci zalíbilo a skákal vesele po regálech. Jenom se muselo dávat pozor, aby nikdo nenechal otevřené hlavní dveře a aby kočka nezdrhla.

Přiblížil se konec pracovní doby, a tak jsem kočičku polapil a strčil ji do košíku. Čeká ji rozhodující okamžik v životě. Přijme ji moje žena, nebo ne? Odnesl jsem kočku o patro níž, do kanceláře své ženy.

Manželka seděla za stolem a něco počítala.

„Koukni, to je ale krásné kotě,” pronesl jsem za jejími zády.

„Co že to je?” trhla s sebou a otočila se.

„To je kotě,” poučil jsem ji.

„A čí je to kotě?”

„Naše kotě.”

„Naše?” nelíbilo se to ženě.

„Podívej, jak na tebe smutně kouká. Chce, abys ji hladila a hrála si s ní.” Kotě slabě mňouklo.

Pohladila ji a byla ztracená: „Tak jo. Je to naše kotě.”

Zvířátko začalo příst. Odnesl jsem kotě v košíku do auta a položil ho na zadní sedadlo. Žena, která řídila, nastartovala a vyjela. To se kočce nelíbilo. Ta divná, rychle se pohybující krabice ji štvala. Mňoukala, škrábala sedadlo a potom začala po autě skákat. Hrozilo, že skočí na manželku, a způsobí tak dopravní nehodu.

Několik minut jsem ji lovil, než se mi povedlo ji chytit. Celou cestu jsem ji pak držel na klíně a bál se, aby se nepočurala nebo neprovedla ještě něco horšího. Naštěstí se to nestalo. Nicméně se mě snažila kousnout nebo škrábnout. Moc se jí to nevedlo. Byla ještě úplně malé kotě a neuměla to. Odnesl jsem kočku do našeho domečku.

Žena jí přidělila žlutou a zelenou mističku. Žlutou na jídlo, zelenou na pití. Nalila jí mlíčko a na malé kousíčky jí nakrájela kousek uvařeného kuřecího masa, které měla do polévky.

Kočka to přijala, protože pochopila, že od teď je tady doma, že tady má své hodné pánečky, svůj domov, že tady o ni bude postaráno a bude tu v bezpečí. Najedla se, skočila na pohovku vedle nás a naprosto vyčerpaně usnula.

„Jak se jmenuje? Víš?” zeptala se má paní.

„Šehrezáda. Ale mně se to moc nelíbí.”

„To jí mám říkat Šehy? Nebo Zahy? Vymysli něco lepšího. Ty jsi od vymejšlení.”

Tehdy běžel v televizi film Gremlins. To byla taková chlupatá a zpočátku roztomilá zvířátka s velikýma ušima. A tahle kočka má velké uši.

Kotě otevřelo oči a pozorovalo mě, jakoby samo bylo zvědavé na to, jaké jméno mu vymyslím.

„Gremlík,” vypadlo ze mě.

„Nemohl bys vymyslet normální české jméno?”

„Všimni si, jak je ušatá,” upozornil jsem svou milovanou choť.

„Hm, Gremlík,” přemýšlela a koukala se na zvíře. Uvažovala.

Kotě vypadalo, jako že je napjaté. Usadil jsem se k chlupatci na bobek a hladil ho mezi ouškama: „Gremlík. Ode dneška jsi náš Gremlík.”

Kočka to přijala a začala mručet blahem. To ale spíš kvůli tomu drbání na hlavičce než kvůli svému novému jménu. Fakt je, že si na něj zvykla, a když se jí chtělo, slyšela na něj a přiběhla na zavolání. Někdy nám i hupsla do náruče.

No a co příští týden? Mám pokračovat o Gremlíkovi, nebo napsat něco o těch psech dingo? Je to na vás, milé dámy a vážení pánové.