Hlavní obsah

Příběh Markéty (37): „Drogy mi neušpinily duši“

Foto: Jakub Jurdič

„Každý kousek oblečení si zaslouží druhou šanci. Stejně tak jako lidé.“ To je heslo pražského second handu Přestupní stanice, který nabízí originální módu i pomoc lidem bez domova. Jednou z nich je současná vedoucí Markéta, do které by málokdo řekl, co všechno zažila.

Článek

Sympatická rusovláska přichází do žižkovského second handu 10 minut před začátkem otevírací doby, stahuje rolety, vítá se se svým pomocníkem Dušanem, který už poctivě čeká na místě, a rovnou do obchodu pouští i dva potřebné, kteří se vrhají na box s bezplatným oblečením pro lidi v nouzi. Venku přituhuje a poptávka po svetrech a ponožkách stoupá. Málokdo by tipnul, že má tato žena za sebou 15 let na ulici i těžkou závislost na drogách. Markéta (37) se s námi podělila o svůj životní příběh. A s kůží na trh šla jen proto, aby pomohla obchodu, ve kterém pracuje.

Druhá šance věcem i lidem

Co je tak zázračného na obyčejném sekáči? Přestupní stanice prodává darované oblečení, bižuterii, doplňky a knihy, ale především zaměstnává lidi bez domova nebo v těžké životní situaci. Opravdu tedy funguje jako přestupní stanice mezi životem na ulici a tím s trvalým bydlením, zaměstnáním a vyřešenými zdravotními i rodinnými problémy. Jak připomíná zakladatelka projektu Eva Dudová, lidé bez domova víc než jednorázové darování jídla nebo peněz potřebují práci a pak bydlení, s jehož vyřizováním jim ona a její kolegové pomáhají.

Za víc než tři roky existence „Přestupky“ se tu vystřídalo 12 zaměstnanců a všem se – až na jednu výjimku – podařilo najít si bydlení i stálou práci. Jednou z nich je i Markéta, která tu bude brzy slavit dva roky. A to je pro člověka, který žil desetiletí mimo systém, mnohem víc, než se zdá. „Pro mě bylo zpočátku těžký i jen někam zavolat a říct, že tam chci pracovat. Po 15 letech na ulici, kdy jsi vlastně úplně mimo realitu, to bylo naprosto nový,“ vzpomíná.

Foto: Jakub Jurdič

Pražský sekáč vítá pejsky, zákazníky i lidi v nouzi, kteří si mohou vybrané kousky vzít zdarma

Stydlivá premiantka

V dětství vše nasvědčovalo tomu, že se Markétě v životě povede. Chodila do výběrové matematické třídy, na střední školu se dostala jako jedna z nejlepších a čas trávila doma u knížek. Jenže chtěla něco úplně jiného – patřit k partě skejťáků, kterou u nich na maloměstě považovala za největší frajery. „Pro mě to byla taková modla. Koukala jsem se na filmy o drogách jako Trainspotting a chtěla jsem být jako oni, jenže jsem byla taková ta chytrá, pečlivá, hodná, čistá duše. Strašně jsem chtěla být úplný opak,“ svěřuje se. Ale to jí její introvertní povaha nedovolovala.

Když jí bylo 12, rodiče se rozvedli. Markéta tíhla spíše k otci, ale zůstala u matky. S tou si tolik nerozuměla a jejímu novému partnerovi už vůbec nemohla přijít na jméno – nesnesla cizího muže u nich doma. Snažila se všelijak uniknout z reality a už v tu dobu začala pít a kouřit trávu. Další zlom přišel na střední, kdy začala s heroinem.

V 16 letech dostala od sestřenky k narozeninám LSD a konečně se skrze ni dostala do své vysněné party. Pak už přišly další drogy. Sama říká: „Herák byl první látka, která mi umožnila vůbec poprvé v životě bavit se s klukama. To bylo moje největší trauma, že se s nima nedokážu bavit, a nikdy tím pádem nebudu mít přítele. Fakt jsem jim nedokázala říct jediný slovo a na tom heráku jsem se najednou dokázala úplně normálně odvázat, dodalo mi to sebevědomí. A hop, už tam byla závislost.“

Foto: Jakub Jurdič

Markéta toho zažila hodně a na nikoho své problémy nesvádí. Ale připomíná, že duši jí drogy neušpinily

Heroin a láska z maringotky 

„Na střední jsem chodila do šatny a šacovala jsem – je to hrozný – spolužákům bundy, brala jsem jim peníze a pak jsem běžela o velký přestávce pro herák a dávala jsem si ho ve škole na záchodě. Celý tohle období bylo šílený,“ popisuje Markéta dospívání. Matka na její závislost přišla až díky třídní učitelce, která se pídila, proč Markétka nejede na školu v přírodě, na kterou ovšem dostala peníze...

A tak šla Markéta v 17 letech na první detox. Následovala série pokusů o léčení a změnu, přesun z maloměsta do Prahy a postupné přerušení kontaktu s rodinou. „Pak už to bylo jenom špatný. Už jsem v tom jela ve velkým. To už jsem neměla rodinu. Byla jsem na pár léčeních a vždycky, když jsem byla na léčení, tak jsem byla s mámou v kontaktu a říkala jsem si, já to dám, já to dám... Ale nikdy jsem to nedala.“ Z následujících patnácti let by toho Markéta chtěla hodně zapomenout, ale přes všechno špatné připomíná: „Drogy mi neušpinily duši.“

Přes deset let měla Markéta přítele, se kterým brali i vařili pervitin, bydleli různě po squatech, známých a nakonec v opuštěné maringotce na stavbě. A mě až mrazí poslouchat, že právě on byl pro ni v té době tou pravou láskou: „Teď zpětně vidím, že jsem se v tom vztahu hrozně trápila. Ale když jsem s ním byla, tak mi to připadalo jako velká láska, on byl pro mě dokonalej.“

Foto: Jakub Jurdič

Kdybyste před pár lety Markétě řekli, že bude dělat vedoucí obchodu, nejspíš by vám nevěřila

Rozchod, který jí zachránil život

Před třemi lety Markétu potkalo štěstí v neštěstí – přítele jí přebrala kamarádka. „Po rozchodu jsem byla půl roku úplně na dně. Bylo to v zimě před Vánocemi, on odešel a naši maringotku i se všemi věcmi zbourali a jediné, co jsem stihla vytáhnout, byl stan a deka. A v tom malém stanu pod dekou jsem zažívala úplně sama Vánoce. Zhubla jsem na kost a jediný, co mě udrželo při životě, bylo, že jsem chodila na léčbu metadonem a potkávala tam známé, co mi sem tam pomohli. Třeba mi dali korunu na rohlík.“ Díky rozchodu a odříznutí od výroby drog přestala Markéta s pervitinem a přes organizaci Drop In, kam chodila na substituční léčbu, získala práci v jejich komunitní zahradě. A právě to jí pomohla se změnou.

„Přes dva roky mi trvalo, než jsem získala zpátky svoji vlastní identitu. Feťáci mi říkalo Maržáno a byla jsem pro všechny jen Davidova holka. Nikdo mě nebral jako skutečnou osobnost, byla jsem jen takovej jeho přívěšek. A přesně tak jsem se taky cítila. Ale to si uvědomuju až teď,“ vypráví dál. „Ta holka, co mi ho přebrala, mi vlastně zachránila život. Kdybych zůstala s ním, stáhli bychom se navzájem. A určitě bych nikdy nezačala pracovat a nepřestala fetovat.“

Foto: Jakub Jurdič

V nových začátcích je Markétě věrnou parťačkou její fenka Ría, kterou adoptovala z útulku

Žádná práce nesmrdí

Díky zaměstnání a také poctivému a pracovitému přístupu dostala Markéta doporučení od svého pracovního terapeuta k pohovoru do Přestupní stanice. Ačkoli si vůbec nevěřila a styděla se, práci získala. Přestože bydlela ve squatu mezi potkany, jeden čas měla hned tři zaměstnání (přibrala si ještě úklid a osobní asistenci seniorům a postiženým): „Jak říká moje máma, žádná práce nesmrdí.“

Před rokem Markéta adoptovala pejska Ríu, a dokonce po složitém šetření získala pronájem magistrátního bytu. „Tohle všechno mi hodně dodalo sebevědomí, že prostě nestojím tak za hovno, že něco dokážu. Protože já jsem fakt měla sebevědomí hodně nízký celej život.“

Foto: Jakub Jurdič

V Přestupní stanici je oblečení prakticky rozděleno podle velikostí

Za mámou až s novou prací a úsměvem

Nejšťastnější je ale Markéta z toho, že se zase vídá s maminkou a sestrou, které za ty roky už přestaly doufat, že se ze závislosti ještě někdy dostane. Chtěla jim dát vědět až po roce stálého zaměstnání, aby viděly, že něco dokázala. Nechtěla je zase zklamat. „Po tom všem, co pro mě máma udělala, jsem se hrozně styděla se jí ozvat.“ Ale ještě než uplynul rok, viděly video z Přestupní stanice na Facebooku a sestra Markétu kontaktovala s tím, že je těhotná, a zase se začaly bavit.

„Obě měly hroznou radost, že jsem se takhle zvedla, že bydlím, pracuju, že budu mít po deseti letech nové zuby... To bylo úplně super. Teď k mámě jezdím minimálně jednou za měsíc a vztah, co jsme nikdy neměly, teď najednou máme. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsme nejlepší kámošky. Povídáme si o všem. A já teď i líp chápu, proč se s tátou rozvedli, proč od něj odešla. Je to úplně super, že mám takhle zpátky svoji rodinu, to je pro mě úplně nejvíc.“

Foto: Jakub Jurdič

Největší radost má z obnoveného kontaktu s rodinou: „Nikdy jsem nevěděla, že si můžu s mámou takhle rozumět, to je úplně úžasný!“

Jen tak být DOMA

Kromě obnoveného kontaktu s rodinou si teď Markéta nejvíc užívá toho, že má s pejskem Ríou konečně svoje doma. A Přestupní stanici: „Nedokážu si představit lepší práci. Tady vím, že tu budu klidně za pět let a pořád tu budu šťastná.“ Karanténa ale udělala obchodům čáru přes rozpočet: na jaře otevřeli novou pobočku v Opatovické ulici v centru Prahy, která měla cílit hlavně na turisty, jenže ti tam teď žádní nejsou. Přestupní stanici hrozí uzavření a zaměstnancům to, že skončí znovu na ulici.

Foto: Jakub Jurdič

V Přestupce najdete nejen oblečení, boty a doplňky, ale i bižuterii a knížky

I vy můžete pomoci

Zakladatelka Eva Doudová vyjmenovává možnosti, jak tomu zabránit: „Nejvíc bychom potřebovali, aby si lidé zvykli v našich second handech v Chelčického a Opatovické nakupovat, také jsme spustili e-shop.“ Další možnost je přispět přes platformu Darujme.cz a samozřejmě věnovat zachovalé věci k prodeji.

Přestupní stanice je skvělý nápad, jak pomáhat lidem na ulici. Není to líbivá jednorázová pomoc, ale mravenčí práce, která potřebným pomáhá vybudovat pracovní návyky a získat sebedůvěru k dalším změnám. Jak připomíná Markéta: „Přestupka mi změnila život. Nikdo mi už nevěřil a pro mě to je teď ta největší motivace.“

Foto: Jakub Jurdič

Markétin asistent Dušan zatím přespává v lese. Život na ulici popsal takto: „Je to jako na skluzavce. Jednou nasedneš a už se vezeš... rovnou dolů.“

Markétě i celé Přestupce přejeme hodně sil do dalšího fungování! Jak poznáte psychicky silného člověka? 

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek