Proč král Václav zabil Záviše z Falkenštejna?

Pocházel z jihočeského rodu Vítkovců. Dokázal dobře využít každou nabízenou příležitost. Když skonal král Přemysl Otakar II., ujal se vlády v Čechách. Přesněji řečeno, vládl Přemyslův syn Václav II. Jenomže tomu tehdy bylo pouhých dvanáct let a myslel spíš na klukovské hry a řádění než na to, aby byl Čechům důstojným panovníkem.

Závišovi se v čele státu dařilo. On i země bohatli. Fakt je, že si jednak dost potrpěl na milostné hrátky, a kromě toho si vládu chtěl pojistit definitivně. A tak nejprve svedl, a potom se oženil s vdovou po Přemyslovi, krásnou Kunhutou. Takže dělal králi nevlastního tatínka.

Kunhuta zemřela. Záviš na čas, stižen žalem a jinými tužbami, opustil královský dvůr. A to neměl dělat. Neuvědomil si, že žije v Čechách, v zemi závistníků a nepřejícníků.

Mladého panovníka Václava II. obloudili jiní šlechtici. Byli to lidé, kteří z celé duše nenáviděli Vítkovce, a Záviše obzvlášť. Pořád si šuškali a pomlouvali.

„Pane, ten Záviš, to je zlý člověk.”

„Jak zlý? Proč zlý?”

„Chce vládnout v Čechách.”

„Ale to nejde. Král jsem já.”

„Právě, chce tě zabít a připravit o trůn. Už ti ukradl spoustu hradů. Teď chce všechny. I ten pražský.”

Zpočátku jim nevěřil. Ale jak s tím nepřestali, co mu zbývalo... Podlehl jejich řečem, které prokládali lichotkami o tom, jak on je skvělý a úžasný.

Záviš se vrátil do Prahy a zamířil ke králi. Pochopitelně zaslechl cosi o těch klevetnících a chystal se vládce přesvědčit o svých čistých úmyslech.

Byl ale chycen strážemi a odvlečen za mříže do temnice. Nechali ho tam řadu dní. Nic nepomáhalo. Ani když prosil, když žádal o slyšení u Václava, když křičel a spílal svým žalářníkům.

Nevšímali si ho. Nakonec ho ale přece ke králi odvedli.

Mladík se na něj díval velmi přísně. A nevlídně. „Jak je to možné,“ vybafl na něj.

„Co, můj pane,“ Záviš nechápal.

„Ty a členové tvého rodu vlastníte mnoho hradů.”

Začínal chápat, odkud vítr vane. „To ano, můj pane.”

„Hrady, které bývaly královské,“ vybuchl podrážděně král.

„Ale...”

„Získali jste je proti právu! “

„To ne!” snažil se bránit.

„Proti mému právu! Musíte ty hrady vrátit. Dobrovolně mi je předat. A dokud je nebudu zase vlastnit, ty budeš hnít ve vězení!”

Záviš se pokoušel králi dokázat a přesvědčit ho, že Vítkovci za veškeré své hrady předchozímu králi zaplatili.

Václav ho odmítl poslouchat a poslal ho zase do chládku.

Vítkovci se radili se o tom, jak by Závišovi pomohli. Ale nic je nenapadalo. Vzkázali králi, že by se s ním rádi setkali a Závišovu věc projednali. Že by i přinesli veškeré Přemyslem parafované dokumenty.

„Nemám o čem s vámi mluvit. Vraťte mi mé hrady a pak bude Záviš volný,” vzkázal jim Václav. Občas si Záviše předvolal a pokoušel se ho zlomit. Protože jenom on mohl rozhodnout o navrácení hradů králi.

Záviš odmítal.

Václav ho na oplátku držel v bídných podmínkách mezi krysami. O chlebu a o vodě. Dva roky to trvalo.

Král poslal do jižních Čech své vojsko s poselstvím: „Buďto Vítkovci hrady vydají, nebo bude Záviš popraven. Jiné volby není!”

V srpnu léta Páně 1290 dorazilo vojsko královo k hradu Hluboká.

Purkrabství tu řídil Vítek, což byl Závišův bratr.

Herold se postavil na louku pod hrad a silným hlasem přečetl králův vzkaz: „Je to poslední výzva. Vydejte ihned hrad, nebo bude Záviš o hlavu kratší. Musíte hrad vydat, protože jste ho ukradli.”

Zničený, zchátralý Záviš stál v železných poutech vedle Herolda. Okovy a řetězy ho stahovaly k zemi.

Před Vítkem byla strašlivá volba. Jeho bratr zemře. Anebo on uzná, že rod Vítkovců jsou zloději. Rozhodl se hrad nevydat. A tak se musel dívat na příšerné divadlo, k němuž došlo pod hradbami.

Kat zvedl sekyru, a ta pak zbavila Záviše života. Po rozkvetlé louce rozstříkla se krev nevinně popraveného.

Od těch dob tu dlouhé roky ze země vyrůstala pouze rudá tráva, aby připomněla vraždu, k níž zde došlo z vůle Václava II., krále českého.