Jak nevychovat z dítěte emočního invalidu? Čtyři přístupy, které ubližují, i když to myslíte dobře

Vychovat z dítěte šťastného, zdravě sebevědomého a spokojeného dospělého je velká výzva. A řada rodičů se i v té nejlepší víře dopouští často fatálních chyb. Protože to, jak se chováme v dospělosti, z velké části vychází z toho, jak s námi bylo zacházeno v době dětství. „V dětství je náš mozek obzvláště vnímavý a otevřený vstřebávání informací a formování myšlenkových vzorců. První léta našeho života jsou klíčová pro vývoj naší osobnosti a toho, jak se díváme na svět kolem sebe,“ říká životní kouč Aleš Kalina. A rodina hraje v tomto směru hlavní roli. „Z mých pozorování vyplývá, že až sedmdesát procent informací se uloží do hlavy během prvních sedmi let života,“ dodává Kalina.

A tohle jsou čtyři nejčastější chyby, kterých se rodiče nevědomky při výchově dopouští, a kvůli nimž z jejich dětí mohou vyrůst emočně pochroumaní dospělí jedinci.

Tohle se děje většinou chlapečkům, ale samozřejmě i malým dívkám. Pořád nebul, buď chlap, nebuď třasořitka, tak snad něco vydržíš, brečíš jako malá holka. Rodiče tyhle věty myslí většinou dobře, chtějí, aby jejich ratolest byla silná, uměla se poprat i s trápením či bolestí, stavěla se problémům čelem, protože život přece není snadný.

Jenže ve skutečnosti těmito větami svému dítěti v podstatě zakazujete projevovat emoce a do jejich podvědomí jim zapisujete, že je to projev slabosti. Mimochodem stejně funguje i to, když dítě touží po obejmutí a vy mu řeknete, že na mazlení je snad už dost velké.

Jak asi v dospělosti funguje někdo, kdo tohle poslouchal celé své dětství? Bojí se projevit lásku, smutek, zlost, vztek, prostě cokoli, co cítí, a na své okolí působí chladně, nepřístupně, jako někdo, kdo neumí (nebo nechce) milovat, kdo opovrhuje city a podobně. Že veškeré emoce jen nezdravě dusí v sobě, málokdo tuší. Tahle emoční nedostupnost je velká životní komplikace – těžce se s ní navazují a udržují milostné či přátelské vztahy a člověka velmi snadno začne tížit osamělost. V kombinaci s neprojevováním emocí je to příliš nebezpečný základ pro nejrůznější psychické problémy a dokonce i deprese.

Byl to výchovný trend, který zastávali (opět v dobré víře) především dnešní sedmdesátníci či osmdesátníci. Doma vládli pevnou rukou, fungoval tam přísný řád a prohřešky se tvrdě trestaly. Prostě škoda rány, která padne vedle, můj dům, moje pravidla a slavné „Proč? Protože jsem to řekl(a)“. Jednoduše tuna příkazů, zákazů, tresty za jakýkoli projev nesouhlasu a podobně, protože rodiče mají vždycky pravdu, vždycky vědí všechno nejlíp a je potřeba jim projevovat úctu a respekt za všech okolností.

>>>Jsme lepšími rodiči než byla starší generace? Od přísné až po volnou výchovu

Jenže tohle může ve výsledku skončit jen dvěma způsoby a ani jeden se vám líbit nejspíš nebude. Buď z vašeho dítka vyroste ustrašený dospělý, který se bude bát kdekoli (ve vztahu, mezi přáteli, v práci) prosadit, projevit vlastní názor – jednoduše bude odsouzený k tomu, aby jej neustále někdo vedl, úkoloval, říkal mu, jak žít. A nebo se rodičovské přísnosti vzepře (nejčastěji v době puberty), takzvaně se utrhne ze řetězu a vše, před čím jste ho chtěli přísnou výchovou ubránit (alkohol, drogy, špatná parta, neprospěch ve škole…), začne zkoušet ve velkém. Konflikty se budou hromadit, a pokud vztahy nějak neurovnáte, dost možná se zpřetrhají navždy.

Opakem této výchovné metody je extrémně liberální výchova, kdy rodiče v podstatě plní veškerá přání svého potomka, nestanovují žádné hranice, v zájmu mateřské lásky je povoleno v podstatě vše. „Zatímco autoritativní rodiče vyžadují respekt a úctu k pocitům a potřebám jen pro sebe a na pocity svých dětí často kašlou, liberální rodiče dávají veškerý respekt a úctu dětem na svůj vlastní úkor a vedle dětí potlačují sebe,“ vysvětluje Aleš Kalina.

>>>Výchova v podání celebrit. Kdo praktikuje líné rodičovství?

Dítě, které teprve objevuje svět a zjišťuje, jak to v něm funguje, tak vedle sebe nemá žádný pevný bod, jen měkkého rodiče. „Dostává se tak do vůdčí role v rodině, ve které se necítí dobře, protože mu nepřísluší a není mu vlastní,“ upřesňuje Kalina. Přesto se ale naučí přijímat výhody, které mu z toho plynou, a tohle nastavení si ponese i do dospělosti. Nejspíš z něj vyroste sebestředný a sobecký člověk, který má pocit, že celý svět je tu jen pro něj a pro plnění jeho potřeb a přání. Nenaučí se naslouchat, vnímat a respektovat potřeby jiných, pocity druhých mu budou jednoduše ukradené. Že to takovým lidem jen málokdy klape v jakýchkoli mezilidských vztazích, je asi každému jasné…

Ano, všichni se o své potomky bojíme. Aby nespadli a nezlomili si nohu, aby nenastydli, nepřejelo je auto, nebyl na ně kamarád zlý a podobně. Jednoduše je chráníme, protože to přece rodiče dělají. Ale všeho moc škodí a ochrana se snadno zvrtne v omezování svobody ve jménu bezpečnosti.

Je jasné, že dítě nenecháte nekontrolovaně běhat mezi auty, ale co se stane, když bude po hřišti lítat jako blázen? Spadne a odře si koleno? Nemilé, ale poučné… Je to zkušenost, kterou si bude pamatovat a možná příště (nebo až si to koleno rozbije ještě pětkrát) už bude běhat opatrněji. Navíc si tím dítě buduje víru v samo sebe a přirozeně posiluje svou psychickou odolnost.

Ale když bude celé dětství poslouchat: „Nelez tam, ten strom je na tebe moc vysoký“, „nelítej tak, vždyť víš, jaké jsi nemehlo“ nebo „vezmi si tu čepici, víš, jaký jsi chrchla“, jeho sebevědomí neporoste. Naopak, do dospělosti si v sobě ponese přesvědčení, že na velké věci nemá, že tohle či ono nedokáže a nemá ani cenu to zkoušet. Protože jste ho naučili, že každý strom je na něj jednoduše příliš vysoký…

Vychovávat děti je samozřejmě potřeba, jde jen o to, jak. Tři generace žen, tři pohledy na výchovu: Na rozdíl od mámy a babičky se svých dětí zastanu, když jsou v právu