Článek
„Tohle bych si ve tvém věku vůbec nedovolila,“ „Dokud bydlíš v mém domě, budeš poslouchat,“… Jsou vám podobné věty povědomé? Možná i vy sami je bezmyšlenkovitě čas od času vypustíte z pusy, podobně jako jiné „klasické“ rodičovské mentorské hlášky, které každému dospívajícímu spolehlivě zvednou tlak a raději si rychle nasadí všudypřítomná sluchátka. Ať již řešíte neuklizený pokoj, nekonečné vysedávání u mobilu nebo pětku z matematiky, je snadné sklouznout ke slovům, která namísto diskuse vyvolají jen tichý vzdor, rozčilenou hádku nebo trucování za zabouchnutými dveřmi.
Neopakujte chyby svých rodičů
Dospívání je období, kdy se svět teenagera mění doslova každým dnem, podobně jako jeho nálada a názory, a i když se od rodičů a jejich pravidel snaží usilovně vzdálit, je vztah s nimi mnohem důležitější, než se na první pohled může zdát. I když je to mnohdy velmi těžké, rodiče by měli dělat vše pro to, aby zbytečně nenarušovali vzájemnou důvěru.
Sami si možná i dnes vzpomenete, jak moc vás rozčilovaly „řeči“ vašich vlastních rodičů, dost možná jste si v takových chvílích tisíckrát slibovali, že svým dětem takovými „trapnými“ poznámkami v žádném případě nikdy otravovat život nebudete. Pozor na věty, které sice nejspíše myslíte dobře, ale z pohledu potomka mohou nadělat více škody, než užitku. Které to jsou?
Když jsem já byl(a) ve tvém věku…
Nebo v trochu odlišné podobě: „Když jsem byl stejně starý jako ty, už jsem dokázal…“ (dosaďte si podle svého). Podobné srovnávání většinou ničemu nepomáhá, naopak spíše ubíjí a demotivuje. Puberťáci mají mnohdy pocit, že jejich rodiče se asi narodili rovnou jako čtyřicetiletí a nikdy snad ani sami nebyli dětmi. A i když připustí, že i jejich máma a táta byli kdysi mladí, připadá jim, že to bylo před milionem let, takže to, co hlásají a požadují, už prostě nyní neplatí. Porovnávání generací a obracení se do minulosti je pro ně zcela irelevantní, svět se přeci za těch několik desítek let zásadně změnil.
Mentorování ve stylu „to bych si ve tvém věku vůbec nedovolil(a),“ nikam nepovedeFoto: New Africa, Shutterstock.com
Dobře vím, jak ti je
Vnucovat dospívajícím své přesvědčení, že dobře víte, jak se v konkrétní chvíli cítí, považuje každý teenager za falešnou přetvářku. Je samozřejmé, že každý rodič se snaží být vůči svému dítěti empatický a chápající, nemůžete ale očekávat, že to náctiletí pochopí. Jsou totiž bytostně přesvědčeni, že rodiče je přeci nemůžou nikdy pochopit, nerozumí jejich pocitům, protože nežijí jejich život, nejsou v „jejich kůži,“ v jejich partě ani školní třídě, nechodí s nimi ven a neřeší tak veledůležité životní události jako oni sami.
Je to zcela přirozená součást procesu dospívání, kterou je potřeba jednoduše přetrpět. I když si myslíte, že si spoustu věcí pamatujete ze své vlastní puberty, pro vaše potomky je to prehistorie. Lepší je říct třeba: „To musí být pro tebe hodně těžké, když o tom budeš chtít mluvit, jsem tu pro tebe.“
V tomhle snad nikam nepůjdeš, že ne?
Kolikrát jste již vyslovili tuto větu, když jste viděli, v čem se vaše dcera nebo syn chystají vyrazit do školy, ven s kamarády nebo na rodinnou návštěvu? Většinou je to jen bezmyšlenkovitá fráze, nehledě na to, že dítě si nakonec stejně oblékne to, co samo chce, i kdyby se mělo převléknout tajně, jen co vytáhne paty z domu. Podobné výtky většinou nemají žádný dopad na názor vašeho potomka, pokud jde o styl oblékání. Ve světě dospívajících zkrátka rodiče nejsou autoritami v oblasti módy.
Děti chtějí vypadat „cool“ a zapadnout, vaše zásahy do jejich představ o stylu mohou vnímat jako přímý útok na vlastní osobu. Ano, vám se možná nelíbí vlasy padající do čela nebo džíny o dvě čísla větší, ale to už není váš svět a v tomto směru nemá smysl s nimi bojovat. Samozřejmě to neznamená, že máte zcela rezignovat, spíše než zákazy ale pomůže klidné vysvětlení a nastavení hranic ohledně přiměřenosti a vhodnosti oblečení, účesu a podobně.
Nejdřív si uklidíš pokoj
Podmiňujete odchod do kina nebo za kamarády tím, že než dítě opustí domov, uklidí si ten binec ve svém pokoji? Rodiče by měli pochopit, že teenager si prostě neuklidí, dokud sám nebude chtít. Jejich nepořádek bývá mnohdy odrazem vnitřního chaosu, který zrovna prožívají a který k pubertě neodmyslitelně patří.
Absolutně nerozumí vaší posedlosti pořádkem, připadá jim, že z oblečení, poházeného po zemi nebo zapomenutých hrnečků a kelímků od jogurtů na psacím stole, děláte až příliš velké drama. Pokud chcete doma klid, netrvejte na tom, aby byl jejich pokoj vyleštěný a uspořádaný jako kuchyně nebo obývák, klidně je nechte chvíli žít v jejich „tvůrčím zmatku.“ Pokud v něm tedy nevykvétá plíseň. I puberťáci si nakonec přijdou na to, že jim pořádek dělá dobře.
Nedělej ze sebe hlupáka, máš na víc
Jde bez debat o jednu z vůbec nejvíce frustrujících a zraňujících vět, které od vás může váš puberťák slyšet. Odezvou bude jen vzdor, vztek a uražené ego. Dítě se může stáhnout do sebe a komunikace s ním bude o to těžší. Ať už jde o školní výsledky nebo sportovní úspěchy, vyhněte se neustálé kritice, hodnocení a připomínání, že kde kdo je lepší a úspěšnější.
Buďte oporou, která kryje záda, zajímejte se, ale nevnucujte dítěti své představy, přání nebo očekávání. Nechte mu prostor a netlačte na něj svými ideály nebo vlastními nenaplněnými ambicemi. Kritika a jakákoli ultimáta nenapravitelně poškozují vztah mezi dítětem a rodičem.
Proč ti to musím říkat stokrát?
Nejspíše to znáte, dítě dorazí domů, odhodí školní batoh za dveře, nepřevlékne se a zamíří rovnou na gauč k televizi. Rodič si toho všimne, rozčílí se a okamžitě vznikne konflikt, který neřešíte věcně, ale s patřičnou dramatičností a negativními emocemi. V té chvíli najednou ani tak nejde o pohozený batoh na zemi, ale o „důkaz,“ že ratolest prostě nikdy neposlechne a neudělá to, co mu neustále dnes a denně opakujete.
V afektu sklouznete rychle k myšlenkám, že vám to určitě dělá schválně. Výčitky jako: „Pořád ti dokola říkám, ať se převlékneš, umyješ si ruce, dáš použitý talíř do myčky“ a podobně chování dítěte nezmění, bude pak nejspíše ještě vzdorovitější a automaticky se postaví do opozice. Zkuste raději mírnější ale věcný přístup, vyslovte konkrétní prosbu nebo připomenutí bez výčitek a zvyšování hlasu.
