Článek
„Moc se tu nerozhlížejte, je tu hroznej bordel,“ slýchá člověk často, když přijde k někomu na návštěvu. Tahle omluva zaznívá bez ohledu na to, o jaký stupeň nepořádku se ve skutečnosti jedná: může to být hromada čtrnáct dní neumytého nádobí se zbytky, které už si žijí vlastním životem, nebo jen nepatrně narušená choreografie polštářků na gauči v jinak dokonale uklizeném pokoji. Každý má laťku položenou jinde, jen vždycky o něco výš, než je aktuální stav.
Ale když jsem byla malá, připadalo mi, že u nás doma je to jiné. „Do tohohle bordelu si nemůžeš nikoho vodit,“ úpěla máma a mně opravdu připadalo, že náš nepořádek je jaksi horší než v bytech jiných lidí. Člověk mohl uklízet, jak chtěl, ale dvě minuty poté, co úklid skončil, začal bordel a chaos znovu dobývat své pozice.
Máma se čas od času pokoušela nepořádek zkrotit. Vnést do toho řád. Zakoupila třeba nějakou dekorativně vypadající krabici, třeba s květinovým potiskem, a rozhodla se, že do ní bude ukládat všechny složenky (byla to ještě ta doba, kdy chodily papírové složenky) a nevyřízenou poštu. První asi tak den a půl to tak fungovalo. Ale pak se v ní kromě složenek objevil třeba slevový leták, recept vystřižený z časopisu, propadlá lítačka. A už to jelo: načaté platíčko brufenu, pouzdro od slunečních brýlí, papírové kapesníky, klíče, o nichž jsme nevěděli, od čeho jsou… Z krabice na složenky se začala stávat krabice na cokoli, o čem zrovna člověk nevěděl, kam to má dát. Chaos se znovu ujímal vlády.
Takový prostor mi postupně vznikl v každém bytě, kde jsem kdy žila. Krabice, šuplík nebo polička, kam přijdou věci, o kterých nikdo v tu chvíli neví, kam s nimi. Třeba právě teď, když píšu u kuchyňského stolu, mám vedle sebe dekorativní dřevěnou mísu, která původně byla zamýšlena jako mísa na ovoce. Cha chá. Momentálně v ní vidím stará, už nepoužívaná sluchátka, balení žvýkaček, mýdlo ve tvaru kytičky, gumový míček na mačkání proti stresu, cestovní rozprašovač vody a pár víček, o kterých nevím, k čemu patří. A vespod toho všeho vrstva vlašských ořechů, která tam zůstala z původního záměru „mísy na ovoce“.
Postupně se smiřuju s tím, že mít v bytě takové místo je asi nevyhnutelné. Kromě toho, že tam skončí veškeré drobnosti (moje babička říkala „klumpy“), které nemají své stálé místo, má taky symbolickou funkci: připomíná mi, že člověk prostě nemůže mít všechno pod kontrolou a že moje vítězství v boji s chaosem bude vždycky jenom částečné a dočasné.
