Drtí vás doma nepořádek a chaos? Začněte o věcech uvažovat jinak, radí odbornice na úklid

Kdo by nechtěl mít doma uklizeno! Komínky oblečení ve skříni, přehledné šuplíky, vzdušné šatny a komory… Jenže ne vždy se to daří. Někomu se do úklidu nechce, jiný má nakonec víc věcí než místa. O tom, jak doma udělat pořádek a získat dostatek místa a díky tomu nedat úklidu ani minutu času navíc, jsme si povídali se zkušenou odbornicí. Erika Kusáková svým klientům pomáhá, aby dokázali najít a vytřídit nepotřebné věci, které vytvářejí chaos a dělají dojem nepořádku, a ty zbylé šikovně uspořádat.

Žádné serepetičky, minimum věcí, vše vzorně poskládáno a sklizeno z očí. Možná až sterilně vypadá byt v pojetí známého úklidového guru Marie Kondo, která má i u nás mnoho následovatelek. Patříte mezi ně?

Znám ji a přečetla jsem si její knížky a třeba ve skládání věcí byla mou inspirací. Ale můj styl to není. My Češi jsme praktičtí a fungujeme jinak. Za léta, co lidem radím, jak si uspořádat domov, jsem si vypracovala svůj systém. Pro mě je zásadní, abychom věci uspořádali tak, aby to vyhovovalo všem, kteří je budou používat. Aby to podpořilo snahu mít pořádek a snadno ho udržovat.

Když v něčem dlouhodobě žijete, tak si na to zvyknete a stane se to pro vás normální. Co se musí stát, aby to lidé chtěli změnit a pozvali si vás na pomoc?

Jsou za tím různé příběhy – rozvod, rozchod, stěhování, ale třeba i úmrtí. Ale taky třeba to, že přijde nějaká pomyslná poslední kapka. Tolikrát to vyzkoušeli zvládnout sami, až pochopili, že bez pomoci to nepůjde. I za cenu, že si pomoc zaplatí. Mými klientkami jsou také často ženy, které hodně pracují a nestíhají domácí práce. Nejdřív si zaplatí někoho na úklid, ale ten nablýská jen povrch a do skříně nebo šuplíku nejde. Tak se rozhodnou řešit i to a zavolají si k tomu mě. Já neuklízím. Já otevřu skříně, šuplíky a zabývám se jen věcmi v nich.

Známé jsou příběhy, jak před příchodem uklízečky majitelé bytu rychle uklízejí, aby nevypadali, že jsou nepořádní. Jak berou klienti váš příchod, když jim jdete i do skříně nebo šuplíku?

Není to lehké, protože jim tím opravdu narušuju soukromí. Když rovnáme šatnu, tak prostě procházíme i spodní prádlo. Někomu vadí i to, když se pustíme do šuplíků v kuchyni. Proto tomu předchází seznamovací období: než se domluvíme na spolupráci, tak je poprosím, aby mi natočili video z míst, která chtějí zorganizovat, abych měla představu, co nás čeká. Někdy na to musím čekat pár dní, než mi ho pošlou. Přiznají pak, že se styděli. I tohle uvědomění je ale součást procesu, na jehož konci je zcela nový přístup k věcem a jejich organizaci.

Možná je dobré podrobně vysvětlit, v čem spočívá vaše pomoc klientům.

Mým cílem je naučit klienty, aby svůj životní prostor nepřeplňovali zbytečnými věcmi. A když spolu jejich věci vytřídíme a vybereme ty potřebné, najdeme způsob, jak je zorganizovat tak, aby bylo snadné se v nich vyznat a mít je ihned po ruce. No a také, aby ještě zbylo dost místa. Prostě nastavit systém tak, aby byl pořádek dlouhodobě lehce udržitelný. Učím je to při osobních konzultacích, ale třeba i na on-line kurzech.

Je pro lidi těžké se zbavovat věcí? Vybírat ty, které dají pryč? I v tom může být spousta emocí!

To taky je! Ale už vím, jak s kým mluvit a jak se chovat. Pomáhám jim se s tím vyrovnat i pochopit, proč to děláme a jak, aby ten chaos ve věcech zas nevznikal. A jsem hrozně ráda, že se to většinou daří, že mi třeba za půl roku pošlou fotku a vypadá to pořád tak, jako když jsme to udělali spolu.

Pracuje se jinak v rodině bez dětí a s dětmi? Přece jen děti a chaos trochu souvisejí. I Marie Kondo přiznala, že od té doby, co má děti, není její byt v až tak dokonalém stavu…

Je samozřejmé, že když máte děti, tak všechno funguje trochu jinak. Ale nemusíte na pořádek zcela rezignovat. Na svých synech vidím, že lze pracovat na tom, aby pomáhali a už si také uvědomovali, že je třeba mít ve věcech přehled.

Taky je dobré si přiznat, že jsou to dospělí, kdo dětem stále kupují nové hračky a zahrnují je věcmi. Nedávno jsem organizovala dětský pokoj a bylo vidět, jak i dítě umí velmi dobře rozhodnout, co chce a co ne. Nakonec to byla maminka, kdo by nejraději všechno ponechal, protože „to jsi dostala od babičky, to bylo drahé, to jsme dovezli z Francie…“ Nakonec se to podařilo, až když se maminka rozhodla odejít a my jsme se daly do třídění jen s holčičkou. Velmi přesně věděla, s čím si hraje a chce hrát a co už ji nezajímá.

Speciálně v dětském pokojíčku by měl zůstat prostor na hraní, na stole prostor na kreslení. Pokud tam jsou hromady hraček, v nichž se dítě nevyzná a nedovede si mezi nimi vybrat, pak spíš skončí s tabletem nebo telefonem v ruce.

Myslíte si, že se lidé rodí jako bordeláři a pořádkumilovní, hromadiči a vyhazovači? Nebo se to nějak vyvíjí?

Největší vliv má asi to, jak to vypadalo u vás doma. Moje máma není hromadič a nesnášela mít na kuchyňské lince nic, co tam nepatřilo. Já i sestra to tím pádem máme podobně. My s manželem jsme navíc hodně cestovali a stěhovali se a to nemůžete mít moc věcí, natož něco zbytečného. Také žijeme jako rodina dost aktivně, takže si rozmyslím, jestli zbytečně věnovat čas úklidu. Rozmyslím si, jestli musím mít dva slony z dovolené, které budu muset vždycky nadzvednout při vytírání prachu…

Přístup k hromadění věcí si tedy neseme z rodiny, ale ovlivní nás jistě i partner. Teď to zrovna řeším s jednou paní, která by ráda probrala a vyřadila věci, ale její manžel si to nepřeje. Ale každý se dá změnit a vše se dá naučit.

Asi jsem taky hromadič a jsem schopná si udělat citový vztah i k vařečkám. Chápu, že si někdo brání své věci a má pocit, že všechny nutně potřebuje…

Ano, s tím se potkávám často. Třeba konkrétně šuplíky v kuchyni, to jsou opravdu velmi zaplněná místa. Když jste zmínila vařečky – ptala jsem se jedné paní, proč jich má deset, jestli opravdu všechny potřebuje. Zamyslela se a začala vyjmenovávat, že tahle se jí dobře drží, tuhle je zvyklá používat na omáčky, tuhle na těsto a tuhle dostala od kamarádky. Někdy to je dost neracionální záležitost. Ale jsem tam od toho, abych našla rozumnou mez a netlačila to někam, kde už by to nebylo ku prospěchu. Pokud má někdo vařeček deset, tak je úspěch, když to stáhneme na pět. Když jich má pět, můžeme dát pryč jednu nebo dvě.

Když se klienti hodně brání třídit, připomenu jim, proč si mě pozvali. Protože jim u nich doma přestalo být dobře, dokonce tak, že neváhali zaplatit si moje služby. Většinou ale nemusím nic říkat. Stačí, když ze šuplíku všechno vyndáme na stůl a oni se na tu hromadu věcí podívají a vidí, že toho je zbytečně moc.

Ale ještě k emocím: většinou se snažím, abychom vyhodili v první řadě věci rozbité a nefunkční nebo nikdy nepoužívané a potom ty opotřebené. Ale někdy klient vyhodí raději novou věc a starou si ponechá, protože k ní má silný vztah. To samozřejmě respektuju.

Stalo se někdy, že právě takové emoce přerušily nebo zcela zastavily celou akci?

Ne. Ale nedávno jsem byla u paní, která chtěla uspořádat šatník. Začaly jsme tříděním šatů – měla jich snad sto a nebyla schopná ani jedny pustit a vyřadit. Tak silnou citovou vazbu jsem nečekala, proto jsem přesunula její pozornost jinam. Na věci, na kterých tak nelpěla. Tam už se to dařilo třídit a udělalo jí to takovou radost, že jsme se mohly vrátit k těm šatům a i s tím jsme si poradily. Každý prostě potřebuje jiný přístup a třeba víc času.

To už se nebavíme jen o úklidu, ale spíš o nastavení vztahu k věcem.

Ano, a i to je můj úkol. Motivovat klienty, aby o věcech začali uvažovat jinak. O těch, které mají, o tom, kolik a jaké potřebují… A to třeba už ve chvíli, kdy mají nutkání si něco dalšího koupit. Největší problém je, že pod tlakem reklam kupujeme a nenaučili jsme se věcí zbavovat. A pak přijdete domů, otevřete šuplík a k pěti starým věcem přihodíte tu novou. A ono se to začne kupit a ztrácíte přehled.

Klasický příklad? Tak nacpané skříně, že pořádně ani nevidíte, kde co je, a nevíte, co si vzít na sebe. Pak si vezmete vytahané kalhotky, protože ty krásné nové jsou kdesi vzadu a nevíte kde, takže jsou pro vás neviditelné. Celý ten zmatek přestanete vnímat a potřebujete cizí oči, abyste to uviděla a uvědomila si to. Jak jsem řekla, vždy vyzvu klienty, aby natočili prostory, které chtějí řešit, abych věděla, do čeho jdeme. Už jen to, že se pak na video podívají, jim mnohdy nabídne nový pohled.

Měli bychom se tedy naučit věci nějak pravidelně třídit a zbavovat se jich?

Ano, doporučuju si stanovit pevný termín, dát si ho do kalendáře a pak ho dodržet. Třeba na jaře, když schovávám zimní věci, nebo v létě, když děti odjedou na tábor… Anebo to dělat tak, že když přinesu novou věc, tak jí musím udělat prostor tím, že se rozloučím s jednou starou. Je velmi individuální, co člověku vyhovuje a co je dlouhodobě schopný udržet. Protože až nastane ta sobota, tak bude hezky a nebude se vám chtít, nebo do toho něco přijde… Dávejte si reálné cíle.

Základ je naučit se věci třídit a mít jich tolik, aby v nich byl systém a přehled. Aby to dlouhodobě fungovalo, musí být skříně nebo šuplíky naplněné jen z osmdesáti procent.

Proč zrovna na osmdesát procent?

Aby byla možnost přidat něco nového. Třeba když k narozeninám dostanete spodní prádlo nebo ponožky, abyste na ně měla místo, aniž ztratíte přehled a systém. Pokud budou šuplíky nebo boxy zaplněné na sto procent, tak se vám to tam nevejde, takže to dáte jinam… A už jste v začarovaném kruhu. Pak už neplatí, že ponožky najdu jen v tomhle šuplíku a trička v téhle krabici.

Když říkáte třídit, myslíte vyhodit, zbavit se. Volíte tohle slovo proto, že se někomu prostě nechce věc jen tak vyhodit. Třeba i proto, že byla drahá.

Cena bývá jeden z argumentů, tedy častěji mužů. Že by bylo nejlepší počkat a prodat to. V takovou chvíli se snažím klientům vysvětlit, že i když to bylo drahé, tak ta věc už posloužila, takže cenu vlastně využili. A když ji nenosili, tak to byl špatný obchod od začátku a je také dobré se toho zbavit. A nic, co by šlo ještě použít, nevyhazujeme. Po domluvě s klientem vozím kvalitní věci do Šatníku nebo charity či do azylového domu.

U oblečení se může objevit i argument, že to jsou šaty z „hubeného období“ a že do nich zas zhubnou…

To je pravda. Nedělám to často ani ráda, ale když jsem třeba u ženy po porodu a vidím, že má hodně hezkých věcí z období před těhotenstvím, tak je dáme do krabice s tím, že pokud do nich do roka nezhubne, pošleme je dál.

Ale oblečení je výjimka. Třeba v kuchyni to je hned jasné – používám, nepoužívám. Často se řeší „opuštěné“ kabely nebo nabíječky, které lidé nechtějí vyhodit, protože se mohou někdy hodit. Snažím se je přesvědčit, že pokud už teď pár měsíců netuší, k čemu jsou, zřejmě na to do budoucna ani nepřijdou a klidně bych je vyhodila.

Zmínila jste kabely – to je možná spíš mužská záležitost. Jsou mezi vašimi klienty víc ženy, nebo muži?

Mužů je velmi málo – a když, tak potřebují pomoc hlavně s pracovnou a organizací různých dokumentů.

A když vás žena pozve do domácnosti, kde žije i muž, měl by se zapojit?

Určitě. Jak jsem zmínila – pokud mají být v domácnosti spokojení oba, musí se domluvit na potřebě něco změnit a také na tom, co je který z nich schopen a ochoten vytřídit. Výjimkou je, jestliže se žena chce soustředit výhradně na svoje věci, třeba šaty a boty.

Při uspořádávání věcí v bytě používáte často různé boxy, organizéry. Jsou nezbytné? Přece jen jsou někdy docela drahé.

Podle mého názoru jsou zásadní pomůckou, jak se ve věcech vyznat a jak využít prostor. Také představují jakousi hranici, která vám říká, že když je box plný, pak opravdu nepotřebujete další ponožky, protože jich máte dvacet párů. A když se naučíte, že dokud nějaké nevyhodíte, tak si další nekoupíte, bude to jen dobře.

A co se ceny týče? Můžete koupit box za stovku i za 800 korun. Můžete si je dokupovat časem, až zjistíte, jestli je oceníte. A většinou to klienti zjistí, protože třeba ve špajzu díky němu získáte přehled. Skříně na potraviny se dělají docela hluboké a nemáte moc šancí vidět i dozadu. Pokud jsou ale potraviny v dlouhém boxu, můžete si ho vysunout a je to daleko pohodlnější a vidíte vše. Nebo pohodlí otočných organizérů na koření nebo kosmetiku. Většinou je to investice, která se opravdu vyplatí.

Znáte pravidla úklidu, po kterém budete mít doma pořád uklizeno?