Čtyři dny před Vánoci mi zemřela kamarádka. 30 let jsme si byly oporou. Nemůžu tomu uvěřit!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, čtyři dny před Vánoci mi zemřela kamarádka. Byly jsme kamarádky 30 let. Věděly jsme o sobě všechno, byly jsme jedna druhé oporou. Její smrt mě moc zasáhla a ještě jsem se s tím nesmířila. Pořád na ni myslím a nemohu uvěřit tomu, že odešla. Nikoho jiného takového nemám, jen známé z práce a podobně. Moc mi chybí. Už nikdy nikoho takového nepotkám. Trápí mě to moc. Jak se s tím srovnat? Markéta

Milá Markéto, to, co popisujete, je skutečná ztráta v té nejčistší a zároveň nejkrutější podobě. Neodešel někdo z okraje vašeho života, nýbrž člověk, který byl jeho součástí tak dlouho, že jste možná ani nevnímala, kde končí ona a kde začínáte vy.

Třicet let společného života. To je něco, co se těžko popisuje slovy. Byla vaše paměť, svědek vašich proměn, někdo, kdo znal vaše staré verze, vaše chybující verze, a přesto zůstal.

Když taková kamarádka najednou zemře, svět se nezbortí nahlas. Rozpadá se potichu. V maličkostech. V myšlence, kterou už nemáte komu napsat. Ve větě, kterou si v hlavě připravíte, a až pak vám dojde, že už ji neuslyší.

To, že tomu „nemůžete uvěřit“, je velmi důležitá informace. Neznamená to, že byste něco dělala špatně. Znamená to, že váš vnitřní svět ještě nestihl pochopit to, co se stalo. Rozum to ví. Emoce říkají něco jiného. A mezi těmito dvěma světy teď vznikla trhlina, ve které se cítíte ztracená. Smrt blízkého člověka totiž není událost, která se odehraje v jedné vteřině. Právě naopak: Je to proces. Dlouhý, klikatý a hlavně velmi nefér. Jeden den máte pocit, že to zvládáte, druhý den vás najednou skolí úplná banalita. Je třeba říct, že když se to stane, nejde o krok zpět. Tak prostě vypadá truchlení.

Možná se snažíte své pocity vědomě kontrolovat. Říkáte si „už je to nějaký čas“, „měla bych se s tím smířit“ nebo „ostatní to zvládají“. Ale truchlení nefunguje na povel. Nedá se urychlit, obejít ani „odpracovat“. Čím víc na sebe budete tlačit, tím déle se bude bolest hlásit o slovo. Smutek bohužel potřebuje prostor. Když ho zavřeme do sklepa, začne bouchat do stropu.

Píšete, že nikoho jiného takového už nemáte. To je samozřejmě další bolestivá vrstva celé situace. Nejenže jste o ni přišla, ale spolu s ní zmizel i pocit bezpečí, že „je tu někdo“, někdo, kdo slouží jako jakýsi opěrný pilíř ve vesmíru. Najednou jste sama s věcmi, které jste nikdy nemusela nést sama. A v tomhle stavu je naprosto přirozené, že vás napadá: „Už nikdy nikoho takového nepotkám.“ Tahle věta se často v hlavě promítne lidem, kteří ztratili něco skutečně cenného. Ale pozor, je třeba si uvědomit, že to není předpověď budoucnosti. Jde čistě jen o popis současné bolesti.

Tu samou kamarádku už samozřejmě nikdy nepotkáte. Nejde to. Ten vztah byl jedinečný a nenahraditelný. Ale vaše schopnost navázat s někým blízkým vztah, který vás naplňuje, s jejím odchodem nezmizela. Jen je teď poškozená, unavená a zavřená. Nechte ji být. Dovolte si v tomto období být chvíli zranitelná. Jasně že nejste v pohodě, ale připusťte si, že rozlučovací rituál chvíli potrvá.

Během vaší tiché rozlučky si můžete pomoci jinak. Můžete s kamarádkou udržovat vztah po svém. Jinak. Můžete s ní mluvit v myšlenkách. Psát si do sešitu, co byste jí řekla. Vzpomínat i na věci, které vás štvaly. Smrt vztah neukončuje. Ukončuje jen jednu jeho formu. Ta vnitřní, ta často zůstává velmi živá.

(Pusťte si skvělý animovaný film Coco. Tam zesnulí žijí ve svém novém světě spokojeni a šťastni. Do té doby, dokud na ně někdo z živých vzpomíná.)

A pokud cítíte, že je toho na vás moc, není slabost vyhledat pomoc. Ať už terapeuta, podpůrnou skupinu, nebo třeba jednoho jediného člověka, kterému řeknete celou pravdu místo zdvořilého „nějak to zvládám“. Prostě se nebojte (někomu, komu věříte) „vykecat“. Shoďte ze sebe břemeno, které nosíte uvnitř, a váží teď asi tunu.

Jednou (a teď to berte opravdu jen jako informaci, nikoli jako úkol) přijde chvíle, kdy si na kamarádku vzpomenete a zjistíte, že už to bolí míň. Jako jizva, o které sice víte, že tam je, ale nyní už se z ní stala jen vzpomínka. Pak si třeba uvědomíte, že vás ten vztah hrozně posunul. Že díky němu umíte žít s někým „nablízko“, nebojíte se důvěřovat a nemáte problém sdílet. A že tohle je něco, co vám už nikdo nevezme.

Nyní zkuste vydržet. Den po dni. Smutek není známka slabosti. Je to důkaz lásky. A ta, kterou jste s kamarádkou měly, podle toho, co píšete, opravdu stála za to.

Jak překonat smrt rodičů? Bolest, kterou si musíte odžít. Za pocit úlevy se nestyďte!