Kamarádka mluví stále častěji o sebevraždě. Vůbec nevím, co jí na to mám říkat, a ničí mě to

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, mám dlouholetou kamarádku, má opravdu těžký život (nechci víc prozrazovat), ale je sama, je jí 40 a kvůli dlouhodobým a velmi složitým rodinným poměrům je single, děti kvůli tomu už vůbec neplánuje, i když je asi dřív chtěla, to nevím.

Pokaždé, když se v posledním roce potkáme, mluví o tom, že spáchá sebevraždu. Nikdy nebyla moc veselá, ale tohle je špatné. Mluví o tom dost věcně, rozhodně to není žádné „vyhrožování“ ani „vydírání“. A já vůbec nevím, co mám dělat. Podotýkám, že užívá antidepresiva a chodí na terapii, takže nemá cenu jí doporučovat, aby vyhledala pomoc. Mě to vždycky strašně rozruší, pak nespím, bojím se každého pípnutí telefonu. Mám na vás několik dotazů:

Potřebuju vědět, proč mi to vůbec říká. Chápu, že je toho plná a život ji netěší, ale já nevím, co ode mě chce. Jak mám reagovat? Mám ji přemlouvat, ať to nedělá? Musím se přiznat, že realita jejího života fakt není moc veselá, a já ani dost dobře nevím, čím doopravdy argumentovat, a rozhodně nechci vést nějaké plané řeči, to fakt ne. Anebo jí mám říkat, že by mi chyběla? Anebo s ní mám souhlasit, že to má opravdu strašně těžké a tak? Anebo jí mám říct, ať mi to neříká, že mě to strašně ničí? Nevím. Jedna moje kamarádka už sebevraždu spáchala, tak jsem z toho hodně nesvá. Děkuju za odpověď. Sandra

Milá Sandro,

už to, že píšete, ukazuje, jak moc vám na vaší kamarádce záleží. A také, že vás její slova zasahují až někam do morku kostí. Vůbec se vám nedivím. Vždyť jedna vaše blízká už si život vzala, a tak není divu, že každá její zmínka o sebevraždě ve vás okamžitě rozsvítí červenou kontrolku. A víte proč? Jelikož to, co prožíváte, není jen obyčejná starost, ale i znovuprožívaný strach a nikdy nezapomenutá bolest z dávné ztráty.

Asi ze všeho nejvíc byste chtěla vědět, jaké má vaše kamarádka motivace. Proč to dělá? Proč vám to říká? Pravděpodobně ne proto, že by po vás chtěla, abyste našla řešení. Člověk, který dlouhodobě žije v beznaději, často nemá sílu ji nést sám. A tak ji vynáší ven – jako by vyhodil odpadky. V našem případě ale bohužel ne do kontejneru, nýbrž na vás. Nezlobte se na ni. Nechce vám ubližovat, potřebuje jen, aby její bolest byla vyslovená, potvrzená a s někým sdílená. Ale ač jsme si teď zvědomili, jak to asi vypadá z její perspektivy, musíme se zabývat hlavně otázkou, co vy s tím. Jak to máte zvládat, jak máte reagovat. Ano, ocitáte se v těžké roli: najednou máte být její jediný „držák“, ten přítel, který unese všechnu tíhu a bolest světa. Je třeba říct, že pro udržitelné a zdravé přátelství je to pro vás nesmírně náročné břemeno. A je třeba se nad tím vážně zamyslet.

Jednoznačně ne. Argumenty typu „ale podívej se, jak je život hezký“ nebo „vždyť máš přece tolik důvodů žít“ většinou nefungují. Když je člověk ve tmě, světlo zvenčí nevidí. Co ale funguje, je autenticita a vyjádření vašich citů. Můžete říct třeba: „Je pro mě hrozně těžké to slyšet.“ Nebo: „Mám o tebe strach.“ Případně: „Nechci tě ztratit.“ To nejsou plané fráze, to je pravda. A pravda má velkou váhu.

Nebojte se být empaticky upřímná. Tak, jak byste se k ní chovala, kdybyste o ni neměla strach a obě jste byly v pohodě. Máte právo říct: „To, že mi opakuješ, že se chceš zabít, je pro mě strašně těžké. Potřebuju, abys o tom mluvila hlavně se svojí terapeutkou nebo na krizové lince.“ Přímou komunikací s vyjádřením vlastních emocí ji neodmítáte. Odmítáte jen roli, která vás ničí. Koneckonců, jste přece její kamarádka, nikoli její terapeut.

Pokud by ale někdy začala mluvit konkrétně, kdy a jak by to chtěla udělat, je namístě volat krizovou linku nebo i záchranku. To není zrada na kamarádce, ale nejvyšší forma pomoci. Lepší je totiž jednou „přehnat“ opatrnost než pak litovat a vyčítat si po celý zbytek života, že jste nic neudělala.

Ano, uvědomuji si, že se to lehce řekne, ale hůř dělá. Ale nést cizí beznaděj dlouhodobě je vyčerpávající a vy nejste ze žuly, abyste to snášela donekonečna. Proto potřebujete podporu i vy, klidně se svěřte někomu blízkému nebo vyhledejte psychologa, který by vám pomohl unést i vaše pocity a strachy. Pokud si o to řeknete, nepůjde o znak slabosti. Naopak ukážete, že jste člověk, který ví, že jeho síly nejsou nekonečné.

>>>Jak se matka vyrovnává se sebevraždou syna. Píšu i dopisy do nebe, říká

Můžete jí být oporou, můžete ji vyslechnout, můžete říct, co pro vás znamená. Ale za její životní rozhodnutí odpovědnost nenesete. To, co můžete dělat, je být vedle ní – lidsky, upřímně, a přitom neztratit sama sebe.

Možná ve vás hlodá pocit, že když odmítnete její tíhu nést, znamená to, že nejste dobrá kamarádka. Ale je to přesně naopak. Dobrá kamarádka není ta, která se nechá zničit, ale ta, která zůstává pravdivá. Můžete ji mít ráda, můžete stát při ní a přitom říct: „Tohle už je na mě moc.“ To není slabost, to je zdravá hranice. A paradoxně jí tím dáte užitečnou lekci: že vztahy mají být oboustranné, ne jednostranné.

Nedělejte si výčitky, že jí nemáte co nabídnout. Někdy má člověk pocit, že pokud nemá „řešení“, selhává. Ale to není pravda. Vaše kamarádka nepotřebuje složité argumenty, proč zůstat na světě. Potřebuje cítit, že tu někdo je, že není sama. Už jen to, že ji vyslechnete, že se zajímáte, že se ptáte, je hodnota. Obyčejná lidská blízkost má někdy větší sílu než všechny moudré rady. Kdysi jsem seděl u nemocničního lůžka své umírající tety a nebylo mi příjemně. Chtěl jsem přinést řešení, třeba lepšího doktora, experimentální léčbu. Zpětně si uvědomuji, že o to teta nestála. Že chtěla jen, abych tam byl a možná ji držel za ruku.

Často zapomínáme, že když někdo mluví o smrti, zároveň tím mluví i o touze po životě. To, že o tom kamarádka mluví, je paradoxně známka, že v ní stále doutná jiskřička života. Kdyby ji neměla, už by s vámi vůbec nic neřešila. Takže buďte jí svědkem, ne soudcem. Buďte jí oporou, ale ne obětí. A hlavně nezapomeňte přitom chránit sama sebe. Jen tak můžete zůstat kamarádkou i do budoucna.