Manžel se dozvěděl o mé nevěře a vyhodil mě z domu. Měla jsem všechno a nemám nic…

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, reaguji na článek ohledně nevěry. 25 let žiji v relativně šťastném (což jsem si myslela) manželství. Před třemi roky jsme měli s manželem krizi. Podvedla jsem ho. Mentálně půl roku, pak asi dva měsíce trvala moje nevěra fyzická. Manžel se o mé nevěře dozvěděl. Vyhodil mě z domu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Chtěla jsem se vrátit zpět k němu. Odpustil mi.

Přiznal, že to byla i jeho chyba. Začal se snažit. Čím víc se snažil, tím víc jsem ho odmítala. Přišlo mi, že se snaží, jako by podváděl on a ne já! A mně to snažení o náš společný další život vůbec nešlo od srdce. Byly mi nepříjemné jeho dotyky, milování, přítomnost v jedné místnosti.

Do poradny jsem jít nechtěla. Myslela jsem si, že to zvládnu sama. Kdybych věděla, jak to dopadne, zabojovala bych mnohem víc. Manžel to po čase vzdal. Našel si mladší a milejší. Rozvádíme se.

Měla jsem všechno a nemám nic. Připadám si jako rybářka, která chce víc a víc a nakonec nemá nic. Ztratíte společné přátele, jeho rodina se k vám otočí zády. Já bohužel ztrácím i dceru, které tatínek řekl, že kdybych ho nepodvedla, nikdy by se nerozvedl.

Až když jsem spadla na samé dno a sáhla si na něj, poznala jsem, co jsem ztratila. Vrátit se zpět už nic nedá. Musím jít vlastní cestou, ale strašně to bolí. Nevím jak dál.

Nedokážu si ani najít nový vztah. Pořád srovnávám… Vím, že manžel byl nejlepší, co mě kdy potkalo. On chtěl, abych se změnila. Je tedy chyba ve mně. Dávám si vše za vinu a je to o to horší. Někdy mě napadají i černé myšlenky. Vím, že musím fungovat. Najít zase cestu ke své dceři. To je cíl. Alžběta

Dobrý den, Alžběto, váš dopis při čtení hodně bolí. To proto, že je extrémně upřímný. A právě v té upřímnosti hledejte klíč k novému začátku. K prvnímu kroku, který vás odvede z místa, kde se teď nacházíte směrem k lepší budoucnosti.

Ten totiž musíte udělat, jinak se utrápíte a „usebeobviňujete“ k smrti. S vinou je totiž nutno zacházet obezřetně. Říká se dokonce, že vinu máte cítit jen tehdy, když jste konala s úmyslem ublížit. Vaše řádky jsou v tomto ohledu jasné. Nejradši byste se zbičovala jako mnich, který zhřešil. Vinu jste si naložila na záda a teď se s ní hodláte vláčet světem. Nešťastná žena, která se trestá.

Začnu možná tvrdě, ale věřte, že spravedlivě: Ano, udělala jste chybu. Velkou. Ale to, co prožíváte teď, už není cena za nevěru. To je trest, který si ukládáte sama. A já vám říkám, že je nepřiměřený.

Ve vašem příběhu figuruje jeden důležitý moment. Něco, co opakovaně vidím u párů, které navštíví moji praxi. A něco, co se týká chování partnerů po nevěře. O co jde? Když vám manžel odpustil a začal se snažit, vy jste se začala vzdalovat. Ne proto, že byste byla bezcitná. Ale proto, že vina zabíjí touhu. Člověk, který se hluboce stydí, často nedokáže přijímat blízkost. Doteky pak nejsou útěchou, ale připomínkou selhání. Promiňte mi mou přímočarost. To není krutost, to je psychologie.

Velkou chybou nebyla samotná nevěra. Tou byla až víra, že to zvládnete sama. Nepovedlo se. Netvrdím, že jste slabá, spíš říkám, že některé věci se bez pomoci překonat nedají. A to je důležité říct nahlas. Pro vás i pro ostatní, kteří to čtou.

A nyní k tomu nejbolestivějšímu. Váš manžel odešel. Ano. A našel si jinou. Ano. Ale to neznamená, že váš život skončil, ani že on byl „to jediné dobré“, co vás kdy potkalo. Pokud byste tomuto hlasu naslouchala, vězte, že by šlo o hlas zoufalství, nikoli pravdy. Když prožíváme vztahový karambol, míváme tendenci dělat z minulosti svatý obrázek, realita ale bývá samozřejmě složitější.

Velmi vážně ale beru jednu větu: že vás napadají černé myšlenky. Tady už nejde o vztahovou radu z internetové poradny. Pokud máte pocit, že se vám život rozpadá pod rukama a někdy nevidíte důvod vstát z postele, vyhledejte odbornou pomoc. Není to selhání. Je to zodpovědnost. Vůči sobě i vůči vaší dceři.

A právě dcera je teď klíč. Zapomeňte na hádky a minulost. Nehledejte zbytečná vysvětlení, kdo za co může. Dítě nepotřebuje soudce, nýbrž stabilního rodiče, který unese vinu dospělých. Řekněte dceři třeba tohle: „Udělala jsem chyby. Mrzí mě, co se stalo. Táta i já tě milujeme. A budu tady pro tebe.“ Nic víc. Nic míň.

Ptáte se, jak dál. Nesnažte se „napravit minulost“. Ta je dávno a definitivně pryč. Začněte budovat život, ve kterém se nebudete definovat jednou chybou.

Změna, o které mluvil váš manžel, není o tom, stát se jiným člověkem. Jde o to, naučit se nést vinu, aniž by vás zničila, přijmout důsledky, aniž byste se utrápila, a odpustit sama sobě dřív, než to bude po vás chtít někdo jiný.

Právě jsem popsal cestu, která sice není krátká, ale rozhodně je možná. Nikdy není pozdě. Ani na nápravu vztahu s dcerou. Ani na nový smysl života. Jen je potřeba přestat se trestat a začít se léčit. Držím vám palce. Opravdu.