Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, jsem úplně bez sebe. Manžel mi byl nevěrný. Nechci vypisovat, jak dlouho jsme spolu a tyhle věci, jde o to, že se to stalo (on říká) poprvé, jen jednou a naposledy. Já jsem na nic nepřišla ani jsem po ničem nepátrala, on mi to „musel říct, protože ho to trápilo“, prostě blesk z čistého nebe. Ptám se, jestli se chce rozvést, prý ne. Ptám se, jestli to bylo kvůli mně, prý ne. Ptám se, co mu doma chybí, prý nic a miluje mě. Tak proč mi to teda říká, chce abych se utrápila? A on, že mlčení prý znamená lhaní, partneři si přece mají říkat všechno a musíme to společně sdílet a řešit. Povídám: A co chceš jako řešit? No, chce o tom mluvit.
Takže teď to u nás vypadá tak, že jsem nucená se strašně trápit, musím to poslouchat, pořád o tom žvaní a obviňuje se, sype si popel na hlavu a vlastně na mě neustále tlačí, abych mu jako odpustila, když se přiznal. A jako by naznačuje, že když se přiznal, tak je to „cajk“ a on vlastně nechápe, proč jsem bez sebe, přece mám být šťastná, že si nelžeme. Nedokážu mu vysvětlit, že měl držet hubu. Jasně že jsem zdrcená, že mi byl nevěrný, ale teď mi mnohem víc leze na nervy tím, jak se chová, připadá mi jako dítě. Co si o tom myslíte vy jako odborník? Děkuju. Katka
Odpověď
Milá Katko, chápu, že jste vzteky „bez sebe“. Ono je totiž hrozně těžké se zorientovat v něčem, co vás přepadne jako blesk z čistého nebe. A ještě těžší v situaci, kdy vám někdo zasadí ránu – a vzápětí od vás čeká, že ho za to pochválíte.
Váš muž udělal něco, co zničilo důvěru. A pak se rozhodl, že vás zasype slovy, omluvami a morálními postoji typu „mlčení je lež“. Ve skutečnosti je to ale jinak. Řeší tím hlavně sám sebe. Potřebuje si ulevit. Má pocit, že když všechno vyklopí a pláče do polštáře, má čistý štít. Navíc se domnívá, že když se přiznal, zachoval se jako férový chlap. Jenže ono to takhle nefunguje.
Vy teď musíte zpracovat bolest, kterou jste si nevybrala. A zároveň máte doma někoho, kdo na vás svým přiznáním vlastně přehodil zodpovědnost za „řešení“. Jenže co je to za řešení, když se vás nikdo předem nezeptal, jestli o něj vůbec stojíte?
Řeknu to naprosto upřímně: Pokud někdo udělá chybu a opravdu mu jde o toho druhého, první otázka, kterou si má položit, zní: „Komu tím posloužím, když to řeknu?“ Protože říct všechno „na rovinu“ může být spíš forma sobectví než upřímnost. Touha sdílet vinu totiž ještě nutně neznamená právo ji přenášet.
A to, že se teď tváří jako ukřižovaný trpitel, který čeká na vaši svatou empatii? To je jen jeho sobecký způsob, jak se vyhnout skutečné zodpovědnosti. Místo toho, aby unesl tíhu své zrady sám, snaží se rozprostřít bolest na dva talíře – a ještě čeká, že mu za to poděkujete.
Jestli mu můžete odpustit? To je jen na vás. Ale nenechte se dotlačit do falešného smíření jen proto, že on to „řekl“. Máte právo být naštvaná. Máte právo na ticho. A máte právo mu říct: „Teď potřebuju, abys byl dospělý a unesl následky. Ne abys mi tady brečel do klína.“
Své dotazy pro vztahového kouče posílejte na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz. Pokud bude váš dotaz vybrán, bude i s odpovědí zveřejněn. Vše zůstává anonymní, záleží na vás, co do dotazu napíšete.
