Partner je z Maroka, má klidnou povahu. Od začátku vztahu všechno platím já, ale to jsem byla zamilovaná…

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, před dvaceti lety jsem se přestěhovala do Španělska a daří se mi docela dobře. Jsem zdravá, mám tady rodinu, tedy žiju s partnerem a máme devítiletého syna. Mám stabilní práci u mezinárodní firmy. V práci na nás kladou vysoké nároky a je dobře finančně ohodnocená.

Začalo se to kazit u nás doma. Začalo mi vadit, že partner nemá stabilní práci, jen příležitostně pracuje načerno a na nic finančně nepřispívá. Uvědomuji si, že nebude mít nárok na důchod, podporu v nezaměstnanosti a podobně, jemu je to asi jedno. Doma vaří, nakupuje, pere, stará se o syna, to ano. Všechny faktury, nákupy, dovolené platím já.

Je původem z Maroka, má klidnou povahu, to se mi líbí. Jsme spolu celkem 12 let, od začátku vztahu jsem všechno platila já, ale to jsem byla zamilovaná a ceny nebyly tak vysoké. Rodina je pro mě důležitá, ale teď nevím, jak ve vztahu dál. Poradíte mi? Děkuji. Jarka

Milá Jarko, váš dotaz je tichý, ale hluboký. Zní jako něžné ťukání na dveře, za kterými sedí unavené ženské srdce – plné lásky, zodpovědnosti, ale také frustrace, která už se nedá dál schovávat pod slušnost a slova jako „je klidný“, „stará se“, „měla jsem ho ráda“.

Píšete mi ze Španělska, ale já z vás cítím středoevropskou duši: pracovitou, spolehlivou, toužící po spravedlivém vyvážení. Po partnerství, které je o rovnováze, ne o nerovnoměrném tahu. A zdá se, že dvanáct let už taháte víc, než je zdrávo.

Rozumím tomu, že se situace nevyhrotila jedním dramatickým výbuchem. Nejde o žádný „aha moment“, spíš o tiše kapající kohoutek. A ty kapky, co se sbíraly roky, teď naplnily vanu až po okraj. Stojíte tam, bosá, unavená a ptáte se: Mám se dál koupat v téhle vodě, nebo konečně vytáhnout špunt?

Jste žena, která má výsledky. Vy jste se neztratila v nové zemi. Vy jste ji dobyla. Máte práci, domov, dítě, rytmus. Nestěžujete si, nekňouráte, jdete a děláte. Ale právě v tom je ta past. Lidé jako vy – silní, samostatní, schopní – bývají často ti, na které se ostatní rádi „pověsí“. Ne ze zlé vůle. Spíš proto, že je to pohodlné. Jako když pes najde svůj pelíšek. Vy jste se stala pelíškem. Teplým, uklizeným, plným jídla a míru. Jenže co když už nechcete být pelíšek, ale parťák?

Váš partner není tyran. Není ani flákač, který celé dny prosedí s pivem a ovladačem. To by bylo jednodušší. Váš partner je milý. Pomáhá. Vaří, vyzvedává, zapíná pračku. Jenže pod tou každodenní pečlivostí je něco, co vám chybí čím dál víc: zralá spoluúčast. Aktivní spoluzodpovědnost. Schopnost plánovat, nést, rozhodovat.

Z toho, co píšete, se zdá, že on se zasekl v jakémsi prodlouženém dospívání. Dělá, co je potřeba – ale jen to, co vidí. Ne to, co není vidět, ale tíží. Třeba že se blíží konec fixace hypotéky. Nebo že syn potřebuje vyšetření u specialisty. Nebo že život není jen o dnešku, ale i o tom, co bude za deset let.

A vy jste mezitím dospěla dvakrát. Nejen věkem, ale i zkušeností. Už víte, že partnerství není jen o lásce. Láska je sladká, ale neunese všechno. A není to ani o výdělcích, i když peníze často rozkrývají dynamiku vztahu. Je to o nesení břemene. O tom, kdo ho zvedne, když druhý nemůže. A co když jeden nemůže pořád?

Váš muž není zlý. Jen jste ho možná rozmazlila svou schopností všechno zařídit. A on se do toho pohodlí uložil. Problém je, že to, co bylo kdysi uklidňující, je dnes dusivé.

Nabízím vám dvě možnosti. Ne jako ultimáta, ale jako dva směry, které můžete prozkoumat.

1. Promluvte s ním – ale jiným jazykem. Ne jazykem výčitek („Ty nikdy…“), ale jazykem důsledků. Řekněte, co se stane, když se nic nezmění. „Budu muset přehodnotit náš vztah.“ Nepoužívejte abstraktní slova jako „víc se snaž“ nebo „buď chlap“. Řekněte konkrétně, co potřebujete. Pracovní smlouvu? Podíl na nákladech? Společné plánování? A dejte tomu čas – třeba tři měsíce. Ne ultimátum. Ale šanci. Uvidíte, jestli se v něm něco pohne. A pokud ne – i to je odpověď.

2. Začněte si klást odvážnější otázky. Ne „mám ho ještě ráda“, ale: Dá se s ním žít tak, jak žiju já? Dává mi tohle partnerství sílu, nebo mě vysává? Je to láska, nebo jen zvyk? Protože i ten nejmilejší člověk vás může zničit – když odmítá růst, zatímco vy se měníte. A není ostuda si říct: Takhle už ne. Není to selhání. Je to sebezáchrana.

Jarko, já ve vás cítím ženu, která už ví, co potřebuje, jen hledá odvahu si to říct nahlas. A pak si za tím jít. Ne s hněvem. Ale s klidem, který přichází, když konečně přestaneme čekat, že se někdo probudí.

Ať už se rozhodnete jakkoli – věřím, že to ustojíte. Už jste toho ustála dost. A teď možná přišel čas vybudovat nový model partnerství. Ať už s tímhle mužem, nebo bez něj. Držím vám palce. A kdybyste někdy potřebovala znovu zaklepat – dveře jsou otevřené.