Práce mě dlouhodobě ničí, i když jsem ji dřív měla ráda. Ale bojím se odejít, nic jiného neseženu!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Vážený pane Shorfe, několik let pracuji ve výzkumu v přírodovědném oboru. První roky mě to bavilo, hlavně proto, že jsem měla dobré vedení. Jenže pak se věci změnily, hlavní vedoucí se přestal mé práci věnovat (neměli jsme schůzku déle než rok) a přímý nadřízený na mě navalil práce, že jsem nevěděla, kam dřív skočit. Podařilo se mi to odmítnout, ale problémy s vedením, respektive spíše jeho absencí, se dál prohlubovaly. Začala jsem mít potíže se zažíváním, na gastroenterologii mi řekli, že je to vinou stresu.

Sehnala jsem si terapii. Šla jsem tam se zadáním zlepšit zvládání emocí, protože kvůli práci jsem kolikrát brečela, a také zvýšit sebevědomí, protože mám věčné pochybnosti, jestli se na to hodím. Chodila jsem tam rok, moc mi to ale nepomohlo, možná jsem měla jen smůlu.

A teď mi v práci bylo řečeno, že u mě není vidět motivace. Zdrtilo mě to, říkala jsem si, že už nemá smysl vůbec nic. Sebekriticky uznávám, že to je pravda: jsem frustrovaná, necítím vůbec žádnou podporu a nevím, jak dál.

Nevím ale ani, co bych dělala jiného, jsem jako v pasti. Nemůžu jen tak odejít. Po doktorátu jsem dlouho nemohla sehnat práci. Chtěla jsem dělat vědu, ale nikdo mě nechtěl vzít. Paní na úřadu práce mi řekla přímo do očí, že jsem v tomhle věku pro zaměstnavatele neatraktivní. (Nikoho tehdy nezajímalo, že jsem děti ještě nechtěla.) Současnou práci jsem našla náhodou, byl to trochu zázrak. A z toho všeho pramení i má obava, že s hledáním něčeho jiného by to bylo velmi těžké. Jsem navíc už zase o několik let starší a kvalifikovanější, což nebývá na trhu práce plus.

Teď bychom si miminko přáli a už déle se snažíme, což mi samozřejmě také na klidu nepřidává. Jsem bez energie, sklíčená, často podrážděná a obávám se, že v takovém rozpoložení je snaha o dítko marná. Když se vracíme z dovolené, nikdy se netěším domů. Připadám si, jako by na mě čekal těžký balvan, pod který zase musím vlézt. Měl byste, prosím, nějakou radu? Mockrát vám děkuju. Iveta

Všimla jsem si, že občas svým pisatelkám radíte, aby se víc věnovaly sobě. Moc mě nenapadá, jak to realizovat, a mimo práci si nepřipadám nešťastná. Chodila jsem občas na masáž, ale masérka skončila a lepší jsem nenašla. Ráda čtu a peču, poslední dobou ale nemám energii moc ani na to. (Dopis je redakčně krácen.)

Milá Iveto, váš dopis se čte jako zpráva ženy, která už dlouho nežije v práci v řádném patře, ale v temném sklepení hluboko pod svou kanceláří. Vy totiž ve svém momentálním rozpoložení „nechodíte do zaměstnání“, vy každý den vlezete pod ten balvan, o kterém ve svém dotazu píšete. A to je možná hned na úvod docela trefná metafora. Balvan totiž nenadnáší, nýbrž tlačí člověka k zemi.

Takže pojďme na to. Začnu možná trochu nepříjemně, ale vy mi to odpustíte. Nemyslím, že by u vás šlo o nedostatek motivace. Jste „jen“ dlouhodobě přetížená, osamělá a trpíte ztrátou pocitu bezpečí. Když člověk nemá vedení, nemá oporu, má na sobě naloženou odpovědnost a ještě se mu opakovaně naznačuje, že problém je v něm, motivace se jednoho dne logicky vypne. A určitě nejde o lenost. Váš vnitřní systém prostě jen přejde do nouzového režimu. Mé závěry vycházejí z vašeho dopisu a z něho vyplývá, že tělo už vám to hlásí poměrně dlouho.

Takže co to říká o vaší motivaci? Nic dramatického. Neumřela, jen ji něco udusilo. Jen ta zmíněná věta „není u vás vidět motivace“ vás dostala na kolena. Chápu proč. Zní to jako rozsudek nad vaší osobností. Jenže já bych ji četl jinak. Neznamená to, že jde o objektivní důkaz o tom, že jste špatná vědkyně. Říká to jen to, že prostředí, ve kterém pracujete, z vás postupně vysálo chuť tvořit, bádat a snažit se.

Motivace není baterka, kterou má člověk někde v šuplíku a podle potřeby ji vytáhne. Motivace vzniká z kombinace smyslu, podpory, uznání, bezpečí a aspoň trochu reálné naděje, že vaše práce někam vede. Když vám toto dlouhodobě chybí, začnete fungovat jen takzvaně „na vůli“. A vůle je sice skvělá věc, ale rozhodně se na ni nedá jet donekonečna.

Co tam máme dál? Jak se to vyvíjelo? Rok jste chodila na terapii s tím, že chcete lépe zvládat emoce a zvýšit si sebevědomí. To sice zní hezky, ale možná jste terapeutce opravdu nedala správné zadání. Představte si člověka, kterému někdo každý den lije vodu do bot, a on jde na kurz, jak lépe snášet mokré ponožky. Jistě, nějaké techniky se hodí. Ale hlavní otázka zní: Kdo vám do těch bot pořád tu vodu lije?

Zkuste se raději soustředit na příčiny problému a uvěřte, že nejste v pasti, ale v tunelu. Rozsviťte pomyslnou baterku a najděte rychle východ.

A teď k výpovědi. Píšete, že nemůžete jen tak odejít. To vám věřím. A také vám nebudu radit, abyste zítra práskla dveřmi, koupila si pastelky a začala malovat mandaly. Takové rady možná vypadají dobře na instagramu, ale v reálném životě mají lidé hypotéky, biologické hodiny, únavu, strachy… A zkušenost, že pracovní trh umí být krutý.

Zároveň ale platí, že když si budete opakovat „nemůžu odejít“, váš mozek se zacyklí a přestane vidět řešení. Mnohem lepší bude, když si do mysli implantujete jinou větu: „Nemůžu odejít hned a bez plánu.“ To je velký rozdíl.

(Ještě jednou k tomu tunelu, v němž se nacházíte. Ani ze skutečného tmavého místa se neodchází ve vteřině. Potřebujete rozsvítit baterku a krůček po krůčku směřovat ke světlu).

První krok tedy rozhodně není zbrklá výpověď. První krok je klidný a racionální plán úniku. Sedněte si a rozdělte papír na tři sloupce. Napište do nich: Co umím. Kde se to dá použít mimo současné pracoviště. Koho se můžu zeptat. Ne obecně, ale konkrétně. Bývalí kolegové, lidé z oboru, firmy, grantové agentury, laboratoře, univerzity, odborné pozice mimo akademii, analytické role, popularizace vědy, projektové řízení.

Vy nejste jen „ta, co dělá jeden úzce zaměřený výzkum“. Vy máte doktorát, disciplínu, schopnost učit se, číst složité věci, dotahovat projekty a fungovat v nejistotě. Vlastně zřejmě budete velmi odolná… Ale pod tím balvanem si toho nemůžete všimnout ani využít.

A teď poměrně citlivá část vašeho problému. Píšete, že byste si přáli miminko a že se bojíte, že v takovém stresu je snažení marné. Nebudu si hrát na lékaře. To patří do ordinace gynekologa, případně centra, které se věnuje plodnosti. Ale za vztahového kouče bych vám poradil jednu věc: dítě by nemělo sloužit jako záchranný člun potápějící se lodi.

Neznamená to, že si ho nemáte přát. Neznamená to, že máte čekat na dokonalý život, protože ten nikdy nebude. Ale bylo by dobré, aby se dítě nenarodilo do situace, kdy vy už sotva dýcháte a současně doufáte, že nová životní role všechno přebije. Že své problémy přehlušíte radostí z potomka.

Ano, jistě. Děťátko přinese novou náplň života. Ale také nevyspání, sociální izolaci, nedomazlenost, nedoceněnost a další skryté radosti mateřství. Proto bych teď nevnímal péči o sebe jako seberozmazlování. Naopak, díval bych se na ni jako na budování základů domu, ve kterém má možná za chvíli bydlet ještě někdo další.

Ptáte se také, jak se víc věnovat sobě, když mimo práci si vlastně nepřipadáte nešťastná. Dodáváte, že jste chodila na masáže, ale masérka skončila. Jenže věnovat se sobě není totéž jako najít novou masérku.

Masáž je fajn. Pečení je fajn. Čtení je fajn. Ale ve vaší situaci bych pod pojmem „věnovat se sobě“ viděl něco mnohem základnějšího: začněte brát vážně vlastní stav.

To znamená objednat se znovu k odborníkovi, ale tentokrát s jiným zadáním. Ne „chci lépe zvládat emoce“, ale „dlouhodobě se hroutím ze zaměstnání, mám somatické potíže, ztrácím energii a nevím, jestli nejsem na hraně vyhoření nebo deprese“. Pokud terapeut nepomohl, neznamená to, že terapie nefunguje. Znamená to, že možná neseděl člověk, metoda nebo zadání. Když vám nesedne zubař, také z toho nevyvodíte, že zuby nelze spravit.

A zpět do práce. Nesnažte se dokazovat, že motivaci máte. To je zákeřná past. Člověk se začne víc snažit, víc přetahovat hodiny, víc vysvětlovat – a nakonec je ještě unavenější, než byl.

Zkusil bych přímou komunikaci, takový věcný rozhovor. Beze slz, obhajoby nebo omlouvání. Něco ve smyslu: „Rozumím zpětné vazbě, že nepůsobím motivovaně. Zároveň potřebuji říct, že dlouhodobě nemám jasné vedení, priority ani podporu. Pokud mám podávat lepší výkon, potřebuji nastavit konkrétní očekávání, pravidelné schůzky a realistický objem práce.“

To je profesionální věta dospělého člověka. Z reakce vedení se dozvíte hodně. Buď tam ještě existuje prostor něco opravit, nebo se jen potvrdí, že balvan se nezmenší a je třeba hledat cestu ven.

Nedávejte si za úkol „změnit život“. To je moc ambiciózní zadání. Dejte si úkol jen na příštích čtrnáct dní.

Držím vám palce. A hlavně vám přeju, abyste se přestala ptát, jestli se na to hodíte, a začala se ptát, jestli se to prostředí ještě hodí pro vás.