Hlavní obsah

Sólistka Národního divadla: Mám ploténky jako v šedesáti

Foto: Youn Sik Kim

Tančila všechny hlavní role ve známých baletech. Dostala angažmá i ve Vídni, ale kvůli manželovi, herci Radúzi Máchovi, se vrátila do Prahy. Stala se sólistkou, je držitelkou Ceny Thálie a teď čeká druhé miminko. Marta Máchová (33) však po mateřské možná půjde rovnou do baletního důchodu.

Článek

Marta Máchová Drastíková (33) studovala tanec na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Vždy se chtěla tanci věnovat, a to se jí s nemalými úspěchy dařilo. Po škole nastoupila rovnou do tanečního souboru Národního divadla a v roce 2013 získala Cenu Thálie za hlavní roli v baletu Romeo a Julie.

Vychovává dceru Matyldu (3,5) a čeká druhé miminko s činoherním hercem ND, Radúzem Máchou (32). Co bylo na studiu konzervatoře nejtěžší, jak vypadá běžný pracovní den baletek a čemu se sólistka Národního divadla chce věnovat do budoucna?

Kdy jste se rozhodla, že se chcete věnovat baletu profesionálně? 

Baletem jsem žila už od sedmi let. Všimla jsem si, že některé starší holky ze ZUŠky, kam jsem chodila, zkouší přijímačky na konzervatoř a chtěla jsem tam taky. Rodiče to sice nejdříve vnímali jen jako koníček, ale protože mě to tak bavilo, svolili, a já šla složit talentové zkoušky.

Jak to dopadlo, dnes víme. Neodrazovali vás tenkrát rodiče od této profese?

Zpočátku trochu ano – tatínek se bál toho, že pokud nebudu patřit mezi ty nejlepší nebo budu mít nějaké zdravotní potíže, bude se mi po škole těžko shánět uplatnění. Navíc holky v pubertě přibírají, zvětšují se jim prsa, což není v téhle profesi žádoucí, a nedá se to předem odhadnout, ani moc ovlivnit. To mně se ale „naštěstí“ nestalo (smích). Studium mi šlo celkem hladce a všechno mi vycházelo, aniž bych musela vynakládat nějaké extrémní úsilí. Tanec pro mě byl vše. První roky ale byly těžké.

V čem nejvíc?

Byla jsem pořád strašně unavená. Musela jsem hodně brzy vstávat a domů jsem se vracela pozdě. Několik prvních let jsem dojížděla skoro třičtvrtě hodiny ráno i večer autobusem, což bylo v 11 letech hodně vyčerpávající. Tréninky začínaly v sedm hodin ráno a byli jsme tam většinou tak do pěti odpoledne.

Trávili jsme čas pořád zavření pod jednou střechou. A co mě strašně nebavilo – to byly všechny teoretické předměty, jako matematika, čeština a podobně. Nejraději bych pořád jen tančila.

Foto: Lucho Casanova

Profesionální baletky mají tvrdé tréninky každý den

To se vám dařilo. Už při studiu na konzervatoři jste účinkovala v baletech Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Ano, to bylo skvělé. Protože baletní soubor divadla nebyl příliš velký, sháněli do sboru externí tanečníky z konzervatoře. Mě si vybrali, takže jsem už od čtvrtého ročníku pravidelně vystupovala v baletech, jako bylo Labutí jezero nebo Louskáček. Tam jsem nabrala mnoho zkušeností, ale vedle studia jsem chodila po večerech na zkoušky do divadla a ještě hrála představení, takže mi volný čas nezbýval vůbec žádný.

Tak náročný program snad nemají ani profesionální soubory. Nebo ano? Jak vypadá běžný pracovní den baletky?

Začínáme každý den v 10 dopoledne tréninkem. Potom je polední půlhodinová pauza na oběd a po ní se pokračuje s nacvičováním různých představení až do večera, tak do 18 hodin. Buď se trénuje nové představení, které bude mít premiéru, nebo se opakují starší kusy. Někdy jsou i večerní představení v týdnu, ale o víkendu jsou i dvě denně. Volno máme jen jeden den v týdnu.

Je pravda, že dovolenou si můžete vybrat jen v létě?

Ano, přes Vánoce i různé svátky je většinou hodně představení. V létě si můžeme vzít volno v době divadelních prázdnin, tedy na začátku. V půlce srpna, někdy i dřív, už se ale zase začíná trénovat, abychom byli ve formě před začátkem nové sezony.

Foto: Martin Divíšek

Balet není jen o správně provedených tanečních figurách, ale také o herectví

Vy jste do baletu Národního divadla nastoupila hned po konzervatoři. Netoužila jste po angažmá v cizině?

Moc ne. Ještě na konzervatoři jsem dostala možnost odjet na celé léto na mezinárodní stáž do Spojených států, do Filadelfie. Z celé školy nás tam poslali jen pár, takže to byla čest a já si toho vážila. Po taneční stránce to bylo skvělé. Hodně jsem se tam naučila. Krom samotných tréninků jsem si to tam ale zas tak neužívala – na rozdíl od jiných studentů. Hodně se mi stýskalo po domově a často jsem volala nešťastná domů rodičům. Tam jsem pochopila, že doma je tady a že asi ani po absolutoriu nebudu usilovat o angažmá za hranicemi.

Přesto jste ale několik let působila v baletním souboru ve Vídni.

Asi po pěti letech, co jsem tančila v pražském Národním divadle, jsem měla dojem, že bych se měla někam posunout, zkusit změnu. Zas jsem ale nechtěla nikam moc daleko, proto jsem se přihlásila na konkurz do Vídně. Bylo tam asi tři sta tanečníků a vybrali nás pět.

To je úžasný úspěch. Bylo tam víc Čechů?

Z nových uchazečů jsem tam byla jediná. A možná i díky tomu se mi konkurz tak povedl. Trénink totiž doprovázel na klavír český korepetitor, který byl prostě skvělý. Hned jak zjistil, že je tam nějaká Češka, šel se se mnou přivítat a hrozně mi fandil – stejně jako další dva rodáci a asi tři Slováci, kteří už v souboru byli. To se totiž často nestávalo.

Korepetitor hrál po celou dobu konkurzu české skladby, vybavuji si například známou píseň z Cirkusu Humberto. To jsem ale poznala a chápala jen já a nikdo jiný. Díky tomu jsem se celou dobu usmívala a ten konkurz jsem si vlastně hrozně užila.

Foto: Youn Sik Kim

Marta Drastíková získala Cenu Thálie za hlavní roli v baletu Romeo a Julie

To je moc milé gesto. Nastoupila jste do nového souboru hned?

Ano, od nové sezony jsem nastoupila už do Vídně. Vzpomínám na to moc ráda. Měli jsme tam naprosto úžasného šéfa. Byl to étoile (hlavní sólista, pozn. red.) pařížské Opery, Manuel Legris. Opravdu velká baletní hvězda. Přesto naprosto skvělý člověk i po lidské stránce. Vždy mu hodně záleželo na lidech. I ostatní ale byli strašně milí. Byly to hezké dva roky.

Tou dobou jste už ale chodila se svým budoucím manželem, hercem Radúzem Máchou. Jak vám fungoval vztah na dálku?

My jsme spolu chodili už od konzervatoře. Manžel studoval herectví také v Ostravě, kde jsme se seznámili. Ale míjeli jsme se spoustu let – podle toho, kde jsme zrovna dostali angažmá. V době, kdy já už byla v Praze, on studoval JAMU v Brně. Jeden rok to fungovalo, protože z Moravy do Vídně to nebylo tak daleko. Pak ho ale přijali do Národního divadla, což už bylo dál.

Jezdili jsme za sebou každou volnou chvíli, ale přesto to byla velká zkouška vztahu. Viděli jsme se minimálně, protože jako divadelníci jsme o víkendech většinou oba hráli.

Takže jste se rozhodla vrátit.

Ano, pro mě bylo soukromí vždy na prvním místě. A protože jsme už tou dobou plánovali, že se chceme vzít a mít rodinu, tak jsem se vrátila.

Foto: Archiv Marty Máchové

S manželem, hercem Radúzem Máchou a dcerou Matyldou

Jak to mají baletky s plánováním rodiny? Odkládají těhotenství kvůli kariéře?

Nemyslím si, že by to bylo vyloženě kvůli baletu. Jde spíš o priority každé ženy. Já jsem těhotenství vždy plánovala. Poprvé jsem otěhotněla v době, kdy jsem už byla sólistka. Některé kolegyně si ale chtějí kariéru budovat co nejdéle a děti nechtějí.

Do kterého měsíce těhotenství jste trénovala?

Na tréninky jsem chodila asi do osmého měsíce. Ale už jsem neskákala ani netočila piruety, spíš jsem se tak protahovala, abych nebyla úplně z formy. Své poslední představení jsem odtančila asi ve čtvrtém měsíci.

Jak dlouho může být baletka na mateřské?

To je na volbě každé tanečnice, ale samozřejmě je na nás trochu vyvíjen tlak. Přece jen taneční kariéra není příliš dlouhá. Já jsem přesto chtěla být alespoň rok s dcerou doma. Na tréninky jsem ale začala chodit, když byly Matyldě čtyři měsíce, abych se zase dostala do formy.

Foto: Michaela Rusaňuková

Marta Drastíková zatím neví, zda se po mateřské k baletu vrátí

Chtěla byste, aby se vaše dcera věnovala baletu?

Nebudu jí to přímo zakazovat, ale nevedu ji k tomu a radost bych z toho moc neměla. Je to hodně těžká profese po všech stránkách. Já sama nikdy nechtěla dělat něco jiného, ale čím jsem starší, tím se mi toto přesvědčení mění víc a víc. Kdybych se teď měla rozhodnout, znovu bych si tuto cestu nevybrala. Tanec mi vzal, kromě času s rodinou, také zdraví. Nedávno mi lékaři řekli, že mám ploténky, jako by mi bylo šedesát. Mám vlastně pořád nějaké bolesti. Ale na druhou stranu ten pocit, kdy tančím před plným hledištěm, je krásný a nepopsatelný. Tanec bude mít v mém životě vždy své místo.

Vy máte ale teď pauzu, protože čekáte druhé miminko. Chcete se ještě k baletu vrátit, nebo nastoupíte z mateřské už do baletního důchodu?

To teď nedokážu říct. Mezi nejmladší tanečnice už nepatřím, každý rok do souboru přichází noví tanečníci, kterým je 18, 19 let, takže konkurence narůstá stále. Ještě jsem se ale nerozhodla. Ráda bych se věnovala pedagogice nebo třeba pohybové spolupráci s herci. I kdybych už sama netančila, tak chci určitě zůstat v oboru. Dnes už si neumím představit, že bych dělala něco jiného, a myslím, že by mě bavilo předávat své zkušenosti dál.

Na baletky jsou kladené ohromné nároky. Některé z nich to může stát i psychické zdraví. 

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama