Hlavní obsah

Baterky ve spodním prádle aneb Anorexie dostala Karin (27) na psychiatrii, drsná léčba zabrala

Foto: Petra Vosecká

Byla talentovaná a odhodlaná být nejlepší. Její perfekcionismus jí však málem zničil zdraví. Nadějnou tanečnici motivovali učitelé k ještě lepším výkonům. Skončila hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení. Jak dokáže anorexie změnit život a jak na svou nemoc po letech pohlíží vyléčená mladá žena?

Článek

Karin (27) studovala taneční konzervatoř. Tam jsme se seznámily. Byla vždy zodpovědná, cílevědomá a velmi nadaná. Učitelé ji milovali a kladli na ni velké nároky. Problém nastal ve chvíli, kdy jí navrhli, aby zhubla pár kilo. Věřili, že jí to pomůže k ještě lepším tanečním výkonům. Obdiv a chvála po prvních shozených kilogramech se ale Karin staly osudnými. Začala jíst stále méně a během pár měsíců zhubla na neuvěřitelných 36 kg.

Hubnout by mě nikdy nenapadlo

Tehdy patnáctiletá baletka byla drobná a zpevněná. Se svou postavou byla spokojená a nápad hubnout jí vnukli až někteří učitelé: „Slibovali mi, že budu vystupovat, mít skvělé známky a zkrátka všechno bude lepší. Když jsem zhubla, tak mě opravdu chválit začali. Nebyl důvod, abych přestávala. Líbilo se mi to.“

Kolik jsi celkově shodila?

Asi dvanáct kilo během čtyř měsíců. Pro někoho by to nemuselo být zas až tak moc, ale já jsem byla štíhlá i předtím. Ze začátku mi to proto moc nešlo. Nebylo moc tuků, které bych mohla shazovat. Tak jsem postupně ubírala jídlo a přidávala si k tréninkům pohyb navíc.

Věděli o tom rodiče?

Věděli. Ale mysleli si, že půjde skutečně o dvě tři kila. Brali to tak, že to do jisté míry patří k oboru.

Tréninky ve škole byly extrémně náročné. Jak jsi to zvládala?

Párkrát jsem omdlela. Přisoudilo se to dočasné nevolnosti, učitelka mi nakázala, ať sním housku a pořádně se napiju, a dál se to neřešilo.

Foto: Archiv Karin

Karin (vlevo) má celoživotní výkyvy váhy. Vždy se u ní střídala období, kdy byla extrémně štíhlá a kdy pár kilo přibrala. Fotku z doby nemoci nemá

Máma mě prostě odvedla do nemocnice

Kdo tvůj problém začal řešit jako první?

Máma. Přes týden jsem byla na internátě, ale o víkendech jsem byla doma a ona viděla, že opravdu skoro nejím. Dokonce mi potají míchala do nastrouhané mrkve hroznový cukr, aby do mě dostala alespoň nějaké kalorie.

Naštěstí jsem nebyla plnoletá, takže mě prostě jednoho dne odvedla do nemocnice a tam můj problém diagnostikovali. Nevěřila jsem jim – přišlo mi to hrozně nefér. Dělala jsem jen to, co po mně chtěli, a najednou jsem za to měla být potrestaná. Vůbec jsem si neuvědomovala realitu.

Hospitalizovali tě okamžitě?

Měla jsem přes Vánoce přibrat kilo, abych tam nemusela. Já ale naopak dvě zhubla… Takže jsem nastoupila na psychiatrii do Motola. Byla jsem tam první den, přišel ke mně kluk s jizvami na rukou a říká: „Ahoj, já jsem Rafael, sebevrah.“ Koukala jsem na něj a odpověděla, že jsem Karin. On si mě jen tak prohlédl a dodal: „Anorektička.“ Tehdy mi došlo, že na tom něco bude, když to pozná i člověk, který mě vidí poprvé v životě…

Foto: Archiv Karin

Extrémní štíhlost se jí vždy, když zhubne, začne znovu líbit

Jaké nejsilnější zážitky máš?

Člověk vymyslí neuvěřitelné věci, když ho tahle nemoc dostane. Abychom nemusely jíst, tak jsme si mazaly máslo na ruce nebo na nábytek, schovávaly jídlo do oblečení, dávaly jsme si do spodního prádla tužkové baterky, abychom vážily alespoň o pár deka víc. Před každodenním vážením jsme byly schopné vypít třeba dva litry vody, jen aby se ručička váhy trochu posunula…

Když jsme přibíraly, byly jsme odměňované. Za kilo nahoru jsme směly telefonovat domů, za další jsme se s rodiči mohly osobně vidět, pak byla povolena vycházka a později i celý víkend doma. To byla poměrně velká motivace.

To je dost drsné…

Myslím, že by to bez toho nešlo. Jsem vděčná, že jsem tam byla. Myslím, že ten systém mají velmi dobře udělaný. Navíc to moje mamka podchytila včas. Nedovedu si představit, že bych se z toho dostala, kdyby mě to pohltilo třeba na dva roky nebo déle… Strávila jsem tam tři měsíce, ale někdo se tam vrací celý život.

Foto: Petra Vosecká

Bývalá tanečnice se dnes věnuje zcela jinému oboru

Náročné studium a touha být nejlepší

Podle profesorky Hany Papežové, vedoucí lékařky Centra pro léčbu poruch příjmu potravy na Psychiatrické klinice VFN v Praze, je riskantní jakýkoli extrémní nárok na mladistvé. Touha po dokonalém výkonu nebo snaha o získání pozornosti jsou nejčastějšími faktory, které mohou poruchu odstartovat. „Mezi riziková studia patří i studium baletních škol, kde je váze a výkonu věnována ze srozumitelných důvodů velká pozornost, která ale může u některých dívek s větším rizikem vyvolat především nezdravé dietní a anorektické chování,“ říká Hana Papežová.

Je to v hlavě

„V příběhu Karin se zrcadlí typické okolnosti pro rozvoj této nemoci. K překonání problému je třeba nejprve uzdravit fyzické tělo, ale současně započít úzdravu psychické stránky. Pomocí terapií a důvěrného vztahu terapeuta s klientem nemocný mění úhel pohledu na sebe, okolí, život. Až problém zpracuje, jeho příznaky vymizí, popřípadě se naučí zvládat situace, které problém spouštějí,“ vysvětluje adiktoložka Monika Plocová z Branického sanatoria Moniky Plocové.

Karin se nakonec tanci profesionálně nikdy nevěnovala. Vystudovala speciální pedagogiku a tím se při studiích začala také živit. Momentálně se těší na miminko.

Foto: Petra Vosecká

Díky dobré léčbě je dnes Karin zcela zdravá a těší se na miminko

Máte s poruchou příjmu potravy zkušenosti?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama