Táto, kdo je to gay?

Desetiletý Marek má rád svého trenéra, obdivuje jeho sportovní výkony. „Nejsi ty náhodou buzerant?“ směje se mu spolužák, kterému o svém idolu nadšeně vypráví. „Co je to buzerant?" ptá se ho Marek. „To je ten, co má AIDS," zkratkovitě odpovídá „informovaný" spolužák.

Zmatenému Markovi se honí hlavou spousta myšlenek.  A teď přichází role rodičů. Pokud podáme vysvětlení, v němž nad homosexuály ohrnujeme nos,  zakořeníme v něm přezíravý pocit vůči menšině, s jejímiž členy se velmi pravděpodobně bude potkávat ve škole, v práci i mezi kamarády.

A kdyby naše dítě časem zjistilo, že ono samo mezi menšinu patří, pak mu naše dnešní odmítavá reakce může ublížit o to víc. Homosexuálně orientovaní mladí lidé bývají citově a duševně křehcí. Je pro ně důležité, aby je společnost akceptovala, ale s vlastními rodiči se někdy kvůli nepochopení rozcházejí, často před rodiči svou orientaci tají.

Co tedy dítěti říci? Vysvětleme mu, že homosexuálové nejsou špatní lidé. Ale pozor! Ve snaze, abychom je v očích dítěte očistili, nesmíme zajít k tvrzení, že orientace na stejné pohlaví je nemoc.

Řekněme jim, že i když většina kluků se zamiluje do holky a naopak, jsou i takoví, kteří mají zájem o protějšky stejného pohlaví. Nezdůrazňujme sexuální stránku života. V prepubertě dětem představujme homosexualitu jako citový vztah dvou mužů nebo dvou žen.

Vysvětleme jim, že lidé dříve neměli takové znalosti jako dnes. Nevěděli, že se se sexuální orientací se člověk rodí tak jako třeba s barvou očí. Vše, co se odlišovalo od většiny, pokládali za špatné.

Pokud homosexuální aktivitu opravdu považujeme za špatnou, pokusme se vyjádřit distingovaně: Mně osobně se to moc nelíbí, ale tím nechci říct, že homosexuálové jsou špatní a měli by být diskriminováni. A neváhejme připomenout, že homosexuálně zaměření jedinci dosahují ve svých oborech značných úspěchů, namátkou Petr Iljič Čajkovskij, Martina Navrátilová, Gianni Versace, Leonardo da Vinci, Elton John atd.

Dva tučňáci, Roy a Silo, oba samečci, se v newyorské zoo k sobě tak měli, že si sami vytvořili hnízdo. Neměli ale žádné vajíčko, tak si našli kámen, který měl stejný tvar, a začali ho zahřívat.

Když to viděl ošetřovatel, bylo mu jich líto. Dal jim skutečné tučňáčí vejce, a  tak se dvěma „tatínkům" narodil syn Tango.

Psychiatra Justina Richardsona a dramatika Petera Parnella inspiroval tento příběh k napsání pohádky. Jejich knížka „And Tango makes three" budí kontroverzi v jedné zemi za druhou. Některé školy v USA ji doporučují, jiné zakazují, stejné ambivalence vyvolává právě teď v sousedním Polsku. U nás zatím přeložena nebyla. Ale možná právě malí tučňáčkové mohou tou nejpřirozenější pohádkovou cestou překonat zbylé bariéry, které mezi homosexuály a většinovou společností přetrvávají.