Téma týdne: Děti nemají žádné vzory?

Rodiče celého světa, spojte se! Ano takové heslo by bylo třeba uplatnit. Proč? To je celkem jasné, záleží hlavně na rodičích, jaké budou jejich děti. Výchova mých dětí je toho zcela jasným důkazem. Jako mladá svobodná žena bez závazků jsem měla představu, že svoje děti budu vychovávat úplně jinak než moji rodiče mne.

Abych to upřesnila. Do mých 14 let moje matka sice věděla, na jaké kroužky chodím, ale celkem ji nezajímalo, co mě baví a co dělám. To však neznamená, že bych chodila špinavá a hladová, to ne. Fyzicky jsem byla zaopatřená, ale psychicky to trochu pokulhávalo. Otec většinou pracoval, a to i doma, takže se nám příliš nevěnoval. Většinou jen když došlo k situaci, že jsme s bratrem něco provedli, vzal pásek a dostali jsme výplatu.

Dříve jsem to měla rodičům za zlé, že si nás vlastně nevšímali, dnes už mne to tolik netrápí. Jediné, co mi tato výchova dala, je to, že co si neudělám sama, to nemám. Což je celkem šikovné pro život, protože vím, že se mohu spolehnout vždycky aspoň sama na sebe.

Co se týče výchovy mých dětí - pubertální dcery a čerstvě školního synka - mohu říct, že jsem s jejich chováním, a tedy i výsledkem své výchovy celkem spokojena. Dcera se snaží ve škole, když má problém, přijde se poradit. Puberta s ní zatím příliš „nemlátí", takže je pohoda. Co se týče synka, je ještě trošku nesoustředěný a občas dokáže řádit, že z toho mám psotník, ale musí se vyventilovat.

Vycházíme spolu všichni dobře, možná pomoc s domácími pracemi pokulhává, ale řešíme to. Je to proto, že já jako náctiletá jsem musela dost doma uklízet, a to tak, že máma nemusela vůbec, a to se na mně nejspíš podepsalo, takže nechci dopustit, aby něco takového zažily i moje děti.

Pokud mají děti všechny své důležité povinnosti splněné, mohou všechno s mírou i dělat. Když nastane chvíle, kdy zlobí nebo porušily nějaké povinnosti, následuje trest. Nikoliv však fyzický, ten odsuzuji, ale zákaz jejich oblíbených činností. Tím ovšem není zákaz chození ven, kteří někteří rodiče používají a já ho považuji za nepřijatelný. Je dost jiných zákazů, jako televize, počítač, hlasitá hudba apod. Svoje děti podporuji v jejich činnostech. S dcerou jsme vybraly vhodnou střední školu, která navazuje na vysokou, a pokud vše úspěšně absolvuje, bude dělat to, co ji baví. Syn rád kreslí, takže už máme obrovskou krabici pastelek a stohy pomalovaných papírů, které ukládám do desek a prozatím nemíním žádný z nich vyhodit.

Vždycky mám pro ně náruč otevřenou, a tak se často stává, že se přijdou i přitulit. Někteří rodiče takovýto kontakt zatracují, ale to je největší chyba, protože v takových chvílích mám s dětmi pocit sounáležitosti a ony pocit bezpečí. Bohužel život není vždy nalajnovaný a bývá i špatné počasí. A tak kvůli (ne)výchově jiných dětí a i chování pedagogů musela dcera několikrát změnit školu.

Nikdy asi nezapomenu na den, kdy se naše malá čtyřletá dcera - veselé sluníčko s rozvernými culíčky a lokýnkami - vrátila ze školky v přírodě zamlklá a zaražená. Nevím, co se tam přesně stalo, ale rozhodně to tenkrát učitelky neřešily vhodně. Pak si vzpomínám, když dcera přišla ze školy, kam chodila do první třídy, a říkala, že paní učitelka na děti křičí a některé i plácá. Když už byla větší a volala vyděšená od školy, že ji jedna holka zmlátila a ředitelka školy to nepovažovala za žádný prohřešek, musela jsem se divit, kdo že to vychovává dnešní mladou generaci.

Bohužel v dnešní době je spousta dětí, které nikdo nevychovává a rostou jako náletovka v lese. Říkám si proč to tak je? Rodiče bývají v práci od rána do večera, děti nikdo ani nehlídá, kde pak mají hledat vzory, nejspíš ve svých partičkách a kamarádech, na internetu, na videu a mohla bych jmenovat další pochybné příklady.

Kdybych měla vyzdvihnout, čeho si na výchově svých dětí vážím, pak to bude, že se snažíme si všechno říkat, a přesto dokážeme mít vzájemná tajemství. Umíme se spolu domluvit a dělat kompromisy. Dokážeme se podpořit a potěšit se, když je zrovna ouvej. Chováme se k sobě slušně, děti nesmějí používat vulgární slova a my je nesmíme používat před nimi. Vzájemně si pomáháme. Snažíme se druhému udělat radost. Dokážeme se omluvit a vyposlechnout toho druhého. Hrajeme společenské hry, chodíme na výlety, jezdíme za prarodiči, aby každý z nich měl možnost si užít vnoučata.

Proto rodiče celého světa, spojte se a vychovávejte své děti v lásce a porozumění každý den svého života!

Jak jste na tom s výchovou ratolestí vy? Opakujete chyby svých rodičů, i když jste si milionkrát říkala, že takhle to dělat nebudete? O svých výchovných prohřešcích či úspěších pište na info@prozeny.cz a vyhrajte honorář 500 korun.