Článek
Šok, údiv, obdiv a zamyšlení mi přinesl dokument o maximámě z Ameriky, odvysílaný před prázdninami v televizi. Nadja Suleman porodila zdravá osmerčata, na která doma čekalo jejích dalších 6 dětí. Všechna byla počata umělým oplodněním.
14 dětí: Trest, nebo odměna?
Hned mě napadaly otázky, zda to opravdu není trochu moc, jestli některé dítko nedostává matčinu lásku a pozornost na úkor druhých, že to snad není zvladatelné, ukočírovat tak velkou bandu potomků. Dokument běžel dál, já sledovala vyhrocené rodinné situace i matčiny propočty toho, kolik minut na hřišti může věnovat každému z dětí, a zkoušela si sebe samu vybavit ve stejné situaci. Ne. To bych nezvládla. 14 dětí na plný úvazek by na mne opravdu nebylo, i když má Nadja dvě pomocné síly zaměstnané na částečný úvazek. Prý bylo jejím snem a životním posláním stát se mámou.
Znáte někoho, kdo to takhle také vnímá? Jste to snad vy sama? Žijete ve velké rodině jako následující manželský pár?
Vozit kočár budu i posedmé!
Jarka s manželem Miroslavem jsou rodina uctívající zásady a římskokatolickou církev, která jim na základě přesvědčení odpírá možnost antikoncepce jakožto cíleného hříchu. Dětí mají pět a šesté čekají. „Celou rodinu maximálně miluju, i když je někdy opravdu náročné postarat se o chod domácnosti se všemi těmi jejími požadavky, od učení a podepsání úkolů starším dětem po kojení a vstávání k těm mladším. Ale říkám si: Tak co? Děti máme s manželem rádi, takže až se vyklube na svět šestý Petříček, nebudu proti šťastné sedmičce – třeba další holčičce,“ svěřuje se se svým pohledem na svět nastávající maminka.
Některé ženy jsou šťastné jen s jedním dítětemFoto: Thinkstock
Už žádné dítě nechci – nikdy
Kdyby se však Jarka potkala tváří v tvář s někým takovým, jako je osmatřicetiletá Broňa, nejspíš by se pro své názory dostaly obě ženy do konfrontace. Broňa si totiž myslí, že již dávno není údělem ženy rodit děti a skákat okolo plotny, jak sama říká.
„Copak jsem Marie Terezie, abych plodila děti jedno za druhým? Chci něčeho dosáhnout, mít zázemí, kariéru, na které mohu v budoucnu stavět. Nejsem sobecká. Jen chci to nejlepší pro sebe i své jediné dítě, kterému byly nedávno čtyři roky. V tomhle světě to nebude mít lehké, aby se v životě prosadilo, a já mu to chci ulehčit svým postavením a konexemi. Mít ale dva či tři potomky pokládám za zbytečné, protože veškeré plány a životní styl se odsunou stranou. Celý život se podřídí rodině a jejím požadavkům. To nechci. Klidně ať mě za to vaše čtenářky odsoudí,“ dodává rozhodně Broňa coby nestandardní žena, matka jedináčka.
A nás teď tedy zajímá, kolik dětí je vlastně hodně? Jaký je život s dětským smíchem i pláčem za zády? Kterak se žije ve velké či maličké rodině s jedináčkem? O své lásce k našim nejmenším pište na info@prozeny.cz. Vyhrát můžete 500 korun!
