Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Umřel mi táta, máma nemá chuť do života

Foto: fizkes, Shutterstock.com
1. 4. 2021

Smrt blízkého člověka je jednou z nejhorších situací, která člověka v životě potká. Čtenářka Martina přišla v době pandemie o prarodiče i tatínka. A do toho musí být oporou své mamince, která celou situaci zvládá velice těžko. Kde hledat sílu a útěchu? Jak to vidí Josef Hausmann?

Článek

Čtenářka Martina nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:

Pane Hausmanne,

nikdy jsem si nemyslela, že budu Vaši radu potřebovat, ale je to tak. Maminka měla do doby korony šťastný život. Měla milujícího manžela, našeho tátu, rodiče a nás, děti. A „jen“ my, děti, jsme jí zůstaly. Tahle šílená doba mamince vzala oba rodiče, zemřeli v odstupu třech měsíců, a před dvěma měsíci na potíže s covidem zemřel i náš tatínek. Bylo mu 65 let, těšili se na dobu, kdy budou spolu v důchodu a budou si užívat zaslouženého klidu a pohody.

Víte, on to byl v dnešní době opravdu zázrak, protože oni byli spolu opravdu šťastni. I po 35 letech manželství se milovali, trávili spolu hodně času, jezdili na chatu, kterou společně vybudovali, vychovali dvě děti, my máme své partnery a rodiny.

A já jsem, pane Hausmanne, v koncích. Maminka se zhroutila, není schopna ničeho, jen doma brečí a brečí a brečí. Já se u ní střídám s bratrem a s několika kamarádkami, které ji navštěvují, ale ona nikoho vlastně nechce. Stále jen opakuje, že jí nikdo nemůže nikdy nahradit jejího manžela, že jí odešla životní láska, člověk, kterého před dvěma měsíci držela za ruku. A má takové divně řeči, že to tu už pro ni nemá žádný smysl.

Pohled na moji maminku mě hrozně bolí, byla vždy tak usměvavá, vždy měla radu pro kohokoli, tohle se prostě nemělo stát. Vždyť táta byl na svůj věk zdravý člověk, sportoval, nekouřil, občas si dal skleničku piva. Prosím, poraďte mi, co mám dělat, abych mamince pomohla, strašně se bojím, že odejde také, že tu bolest neunese. Přeji všem moc sil. Děkuji Vám moc, Martina

Vážená paní Martino,

smutek Vaší maminky i Vaše obavy chápu. Myslím, že Váš způsob prevence proti „má takové divné řeči, že život nemá žádný smysl“ spočívající ve střídání se u ní s bratrem, je správný. V těchto případech je nejlepším lékařem čas. V prvních okamžicích po ztrátě někoho (nebo něčeho) nenahraditelného by se člověk nejraději odpravil. S časem se tento pocit zmírní, až vymizí.

Zastavím se u Vaší věty: má „jen“ nás. Mamince jistě časem dojde, že to není žádné „jen“. Vaše a bratrova ochota věnovat jí drahocenný čas – to nejcennější, co jí můžete dát – ji každodenně přesvědčuje, že je stále součástí rodiny, v níž je milována, a že rodina, v níž sice ona utrpěla největší osobní ztráty, přesto žije pohromadě dál. Za to stojí žít (co by za to mnozí dali) a co víc, tohle vzdát znamená urážku a nedocenění drahých a blízkých.

Jde ale o čas, překlenout období jejího největšího smutku. Vy svou větou „…máme své partnery a rodiny“ zřejmě kulantně sdělujete (chápu-li dobře), že vnoučat se maminka zatím nedožila. Kdybych se mýlil (sláva!), vnoučata jí přivádějte co nejčastěji, ať vidí, že geny jejího manžela tady žijí dál. A vůbec – vnoučata jsou pro starší paní další životní vzpruhou. Jestli vnoučata nejsou, dopustil bych se na Vašem místě milosrdné lži o tom, že se plánují, že se na nich pracuje, že už jsou na cestě. Maminka by se vnoučat dožít jistě chtěla. A než se to celé ukáže jako planý poplach (třeba ne!), bude maminka z největší krize venku. A když bude veškerá snaha marná, Vaše svědomí bude čisté, udělala jste, co jste mohla.

Přeji Vám, aby – až to budete potřebovat – jste se i Vy mohla nadít tak příkladné starostlivosti ze strany potomstva. Ta Nerudova „Dědova mísa“ je od školních lavic mementem nás všech.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek