Hlavní obsah

Uštvaná matka: Děti zabíjejí mé mozkové buňky

Foto: Marie Bartošová

Také z vás děti dělají roztržité osoby?

Jsem roztržitá matka. Pozoruji to na sobě již skoro rok. Věčně kontroluji, jestli všechno mám. Děti, sebe, peněženku, klíče, doklady. Vždycky něco chybí.

Článek

Není u mě nic neobvyklého jet na nákupy do 45 kilometrů vzdáleného města a na místě zjistit absenci jakékoli hotovosti či kreditkarty. Ba dokonce jsem občas natolik „mimo“, že si všimnu až u auta, že po celou dobu mých nákupů s dětmi visely ve dveřích u řidiče klíče od vozu. Vzhledem k tomu, že jsme národ zlodějů, se celkem divím, že jsem tam tehdy to auto vůbec ještě našla.

S příchodem dětí a během jejich výchovy jsem začala neskutečně zapomínat. Ruku v ruce se zapomnětlivostí se do mého života začlenily malé žluté lepící papírky a obrovská nástěnka. Bez nich bych se již neobešla. Ještě bych potřebovala pager na klíče, na mobil, na kabelku a malé GPS lokační náramky pro děti. To, že jsou dvě, vím zcela přesně. Jen občas nevím, kde zrovna jsou, ale nebýt jich, už bych byla mnohokrát na mizině, o čemž svědčí jedna historka o bezdomovci a jeho dobrotě.

Z akutních důvodů jsme vyjeli do nedaleké obce nakoupit pár drobností. Číslo jedna i číslo dvě se naprosto nezištně nabídla, že pojedou se mnou. Za poklidný nákup si neplánovaně vyškemrala lízátko. Vraceli jsme se k vozu, povídali si o tom, jak je krásně a já jsem ve své levé ruce svírala číslo jedna a v té pravé nákup. Vizuálně jsem kontrolovala polohu čísla dvě. Když jsme přistoupili k autu, požádala jsem číslo dvě, aby mi přidrželo nákup, že odemknu dveře. Číslo dvě se na mě nechápavě podívalo s tvrzením, že přece nemůže, když drží lízátko. Položila jsem tedy nákup k přednímu kolu vozu, abych mohla odemknout.

Umístila jsem děti do klecí jejich autosedaček, nasedla a odjela. V prvopočátku jsem byla nadšená bezkonfliktním nákupem potřebných surovin. Číslo dvě zažadonilo o svou oblíbenou píseň a já jsem v dobré náladě spolu s ním zapěla „Zachraňte koně“. Když jsme přistáli u domu, skončila má idylka o krásném dni. Zahleděla jsem se na prázdné místo spolujezdce, kam většinou ukládám nákup. Když tu náhle číslo dvě praví: „Jestli hledáš nákup, máš ho u auta.“

Silně jsem zapochybovala nad tím, že po ujetých pěti kilometrech tam ten nákup ještě bude. Vrátila jsem se tedy ve stylu „Nicky Lauda je můj pomalejší bratr“ na parkoviště před obchod. V naději, že si nikdo nevšimnul nákupu, ze kterého vyčuhovala peněženka velikosti kasír tašky, jsem se rozhlížela po místě, kde jsem stála prve. Jediný, kdo mě pozoroval, byl bezdomovec. I já jsem zbystřila svůj orlí zrak a zkoumala, zda nemá v koutku úst část jogurtu, který jsem ten den kupovala. Dostala jsem ovšem od bezdomovce informaci, že nákup je zpět na prodejně. „Tak nákup jsi mi nechal. A peněženka je v trapu," řekla jsem si. Vletěla jsem do prodejny jako průvan a k mému údivu tam bylo vše, nač jsem zapomněla.

Říká se, že každé dítě sebere své matce jeden zub. Nevím, co je na tom pravdy, ale já mám dojem, že jsou pro mě děti něco jako chlast. Alkohol zničí spoustu mozkových buněk a člověk je tupější. Tím pádem, čím víc dětí mám, tím větší kus mozku jsem jim přenechala. Z čehož jednoznačně vyplývá, že géniové z nich nebudou.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.