Článek
Dostala jsem jasné instrukce: koupit tříkilového macka. Číslo dvě se nemohlo dočkat a celou cestu v autě křečovitě svíralo přepravní prostředek na kapra, igelitku. Po příjezdu na sádky jsem křečovitě svírala já číslo dvě i číslo jedna. Skákat pro ně do ledové vody by se mi fakt moc nechtělo. Obsluze jsem sdělila svůj tříkilový požadavek, ale vylovili z kádě něco, co se sotva vešlo do síťky. Pětikilového obra šupináče. Číslo dvě radostně výskalo. Jako náhradu jsme si nechali dát do igelitky dva dvoukilové prcky. Číslo dvě okamžitě rozdělil úlovky mezi sebe a číslo jedna. Svého kapra pojmenoval Pepa a toho druhého Sisi.
Číslo dvě i číslo jedna se nadšeně nabídli, že budou kapříky vzadu v autě hlídat. Igelitku jsem tedy uložila mezi své děti a vydali jsme se na cestu domů. Poklidné ticho ve voze rušil jen aktivní Pepa svým mrskáním v igelitce. Číslo jedna dostalo zásah ocasem. Začalo řvát jako na lesy, že ho kapr kousne a sežere. Číslo dvě se chopilo ochranitelsky igelitky. Pepa sebou zřejmě v adrenalinovém záchvatu mrsknul tak, že se přetočil a svou hlavu vyklonil ven z tašky. Číslo dvě mi oznámilo, že na něj Pepa divně kouká a že se ho bojí. Zapnula jsem výstražná světla, přibrzdila u svodidel a kapry si vzala k sobě na místo spolujezdce. Ve voze to opět utichlo.
K aktivnímu Pepovi se přidala i aktivní Sisi. Mocně sebou plácali v igelitce za hlasového doprovodu čísla dvě: „Pepiku ticho, když maminka řídí.“ Asi v polovině cesty se Pepa rozhodl prozkoumat prostor vozu. Zřejmě v naději, že najde žvýkačku, co mi tam před pár dny upadla, hodil salto se třemi vruty z igelitky rovnou na podlahu vozu. Kam se hrabe Aleš Valenta. Zapnula jsem opět výstražná světla a zastavila. Kluzký Pepa mi dělal značné potíže. Číslu jedna i číslu dvě to přišlo legrační. Souboj jsem vyhrála a akrobata jsem nasoukala zpět do igelitky. Tu jsem přesunula na podlahu vozu a její uši jsem omotala kolem řadicí páky. Oslizlé ruce jsem si utřela do zánovních kalhot. Vzduch uvnitř vozu proříznul zápach rybiny.
Po příjezdu domů jsme kapříkům napustili vanu a obdivně je pozorovali. Číslu jedna se asi zdálo, že jsou kapři příliš špinaví. V nestřeženém okamžiku se je pokusila vyprat tekutým práškem na vlnu. Tento atak Pepa i Sisi přežili. Atak paličkou na maso o dva dny později už ne.
Číslo dvě zaregistrovalo nepřítomnost kaprů ve vaně den po jejich blízkém setkání s dřevěnou násadou paličky. „Mami, kde je Pepa?“ ptalo se zvídavě. „V ledničce.“ Odpovídám logicky. „A to ho sníme?“ ptalo se číslo dvě dál. „No jasně.“ Odpovídám logicky. „Mami, ale já na Pepu nemám chuť,“ oznámilo číslo dvě.
Musím uznat, že opravdu zní divně, bavit se o jídle jako o Pepovi. Už jsem očekávala, že po této události přestane číslo dvě jíst ryby. Nad má očekávání po štědrovečerní večeři proneslo: „Mami, ten Pepa byl fakt dobrej, já jsem to všechno snědl.“ Geny se nezapřou. Číslo dvě se projevilo jako chladnokrevný masožravec. Jsme na něj všichni moc hrdí.
Pro příště bude ale asi lepší, když tomu, co chceme sníst, nebudeme dávat jména. U hovězího guláše bych asi nesnesla průpovídky typu: „Jitka byla asi ve stresu, je nějaká tužší.“
