Článek
Souhlasím s tím, že babička a děda jsou v životě našich dětí důležitým prvkem. Chtě nechtě, ať se nám to líbí nebo ne, zasahují do výchovy a jejich úkolem je rozmazlovat. Tak je to dané. Jsem ovšem toho názoru, že vše by mělo mít své limity. Odsud posud, dál už ne. Občas se totiž takové nevinné rozmazlování lehce zvrhne v podrývání autority rodiče a ať se snažíte sebevíc, vaše výchova je bezúčelná. Samozřejmě je vše o to horší, pokud je to právě tchyně, kdo vaši autoritu podrývá. Vaše matka vás „většinou“ dokáže natolik respektovat, že stojí za vámi.
Říká se, že se prarodiče všeobecně ve vztahu ke svým vnoučatům snaží dohnat to, co zameškali u svých vlastních dětí. V tomto případě si nejsem tak úplně jistá, zda s tímto tvrzením souhlasit, či ne. To by mohla babička zavazovat tkaničky své patnáctileté pubertální vnučce, protože u své dcery s tím přestala už v sedmi letech.
Je nad slunce jasné, že babička má na vnoučata více času a chce se jim jakkoli, pokud možno co nejvíc, zavděčit. Pokud je to zrovna matka dvou synů a má první a jedinou vnučku, o to víc ji rozmazluje a hýčká. A děti to samozřejmě velice dobře vědí a dokážou vycítit. Tam, kde by dětské žadonění a třískání hlavou o zeď nevyvolalo v rodiči žádnou odezvu, tam v druhém případě stačí, aby u babičky jen dítě natáhlo ruce a vyslovilo zaříkávadlo „já chci“. A babička se přetrhne, i kdyby měla v šedesáti letech lézt přes plot. I kdyby byla právě po operaci obou plotýnek, pro ta dětská smutná psí očička vyšvihne kotoul bez žíněnky líp než gymnastka v nejlepší formě.
A ti malí vyděrači toho zneužívají, mnohdy na úkor rodiče, který se cítí takřka bezmocný. A krom bezmocnosti je rodič občas i naštvaný. Ne proto, že by mu vadil nával citů a lásky vůči jeho dětem, ale právě pro to podrývání autority, kdy má občas pocit, že ta babičkovská láska přerostla v soutěž „kdo je lepší“. Ale lepší není nikdo.
I já jsem občas naštvaná. Obzvláště v případech, kdy slyším větu „vždyť se pro jednou nic nestane, když…“, a za to když si doplňte dle libosti, co chcete.
- Když Pepíček sní jogurt těsně před obědem.
- Když Mařenka skočí do bazénu, přesto, že před vteřinou dozněl záchvat bronchitidy.
- Když Terezce dáme kousíček čokolády, přesto, že je na ni alergická.
- Když nepůjde Honzík po obědě spát, přesto, že bude pak protivný a uplakaný po zbytek dne.
A takhle můžeme pokračovat přes dalších sto řádků.
Pro prarodiče, z jejich úhlu pohledu, se vážně nic nestane, když „…“, ale pro nás rodiče se stane. Stane se to, že se naruší náš režim, náš řád, který s dětmi máme. To my máme dovolovat a zakazovat, a když máma s tátou řeknou ne, tak by ono „ne“ mělo pořád znamenat „ne“.
Já osobně vážně občas šílím a nevím si rady s tím, jak si vydobýt svou vlastní autoritu. Skutečně mi vstávají všechny chlupy na těle, když slyším, jak se mé dítě svým fňukáním, pláčem a škemráním snaží vydobýt to, co jsem já zakázala. Snažím se vlastně neustále zachovávat chladnou hlavu. Mám ji mnohdy už natolik profesionálně chladnou, že bych v ní dokázala zamrazit půl krávy na dobu desetileté války. Přesto se občas cítím jako Herodes, když mi děti vyčítají, že babičku mají raději, protože jim všechno dovolí. Pak si vždycky vzpomenu na svoji kamarádku, která říkávala: „Zbožňuji své rodiče pro to, jací rodiče byli, a taky pro to, jací jsou prarodiče“. A nakonec vždy dodala: „Ale jenom na stokilometrovou vzdálenost“.
Milé babičky, bylo by skutečně úžasné a my bychom to jako rodiče vážně ocenili, kdybyste naše děti i nadále milovaly tak, jak je milujete. Klidně je rozmazlujte, ale v mezích. Bude nám stačit, když budete respektovat naši autoritu a necháte nás, abychom si následky svých výchovných chyb nesli sami.
P. S.: V případě, že potřebujete k chůzi berle, ten kotoul bych ještě zvážila. Pro jistotu. Občas potřebujeme ty děti pohlídat.
