Hlavní obsah

Veronika Žilková: Lékaři, pište sms

Foto: Mona Martinů

A co vy? Máte rády svého lékaře?

Byla jsem u lékaře. S dítětem. S malými se chodí na očkování, na preventivní prohlídky ve třech, v pěti letech, pak v pubertě. U synů už musíte čekat za dveřmi, abyste „nevhodně neohrozila jeho svobodné dospívání“. Když dospívají dcery, je třeba s nimi začít navštěvovat gynekologa. Nechat jim napsat první antikoncepci a do lékárničky dát postinor...

Článek

Jednou postinor došel, a tak s nejstarší už chodíme do těhotenské poradny. Bude to kluk. Zatím se těší, ale až se narodí a trochu povyroste, začne s ním taky chodit k lékaři. Poradna, školka, a přijdou běžné dětské nemoci. Teď si říkáte: Ježíš, to znám, ráno teplota, a šup do fronty k pediatrovi. Všude bacily, tři dny zápasíte marně s virózou, a pak stejně odcházíte s receptem na antibiotika. Ano, jsou nezdravá, ale díky nim není angína smrtelná choroba.

Po vyzvednutí hystericky řešíte „kam s ním“. Ne s tím práškem, to víte, ale kam s tím nemocným dítětem. Babička? Babysitter? S výčitkami svědomí řešíte hamletovskou otázku: Být, či nebýt? Být doma jako správná matka a foukat bebíčka, nebo jít do práce, protože pochopení u zaměstnavatelů neexistuje? Stejně pak celý den tajně visíte na telefonu: Tak co, jak mu je? A před ostatními děláte, že vás nejvíce trápí banální pracovní maily…

Zhruba od 12 let je chřipička jistá výhoda. Ponechání dítěte – na pohlaví nesejde – byť s teplotou doma bez dozoru, je to nejhezčí, co mu můžete způsobit. Pustí si v televizi vše zakázané, do toho odbíhá na Facebook, drobí brambůrky do klávesnice, jí zmrzlinu a chroupe syrové špagety. Možná i zapije léky zbytkem cinzana z rodinného baru. Projede vám šuplíky, přečte si, co nemá, vyzkouší si a lehce zničí vaše nejdražší kousky oblečení… Když se zeptáte, jak mu je, řekne, že dobře, ale na návrat do školy to ještě není.

Když nejde o nic vážného, chodím s dětmi po doktorech, a zvlášť těch mužského rodu, ráda. Od mládí mi jejich zaměstnání připadá nejmužnější ze všech. Jsou to oni, kdo mají v rukou, romanticky řečeno, tep našeho srdce, chod našich střev, bolest šlach i kostí, naše neurózy, úzkosti a strachy. Zdravé sebevědomí, které mají lékaři automaticky, musí herci pracně hrát. Lékař má denně sebepotvrzení v práci. Bud pacienta vyléčí, nebo ne. A protože většinou jsou úspěšní, mají zdravý mužný sebevědomý pohled. Při jejich „dobrý den, co vám schází?“ máte chuť říct „vy“, a rázem se cítíte líp.

Dnes jsem s druhou dospělou dcerou navštívila ortopeda a zázračné polouzdravení již ve dveřích se konalo opět. Když jsme pak odcházely, bylo třeba dát na sebe kvůli výsledkům odběrů krve kontakt. Daly jsme ho obě. Cestou domů jsme se radovaly, že zdravotní potíže jsou odstranitelné. A pak nám postupně oběma pípla sms.

Krev je v pořádku a moc Vám to slušelo. Dr. M.S.

„Píše pan doktor, že krev je v pořádku,“ pípla jsem a druhou půlkou sms jsem se nepochlubila.

„Mně píše taky,“ řekla dcera. „Jo? Tak fajn.“ A bylo ticho. „Víš, ještě mi napsal, že mi to slušelo, už mi to dlouho nikdo neřekl. Hned mám hezčí den.“ Zase ticho. Asi mě odsuzuje, že jsem s doktorem tak trochu koketovala… „Hm, mně to napsal taky,“ řekla dcera. No a co, obě jsem měly krásný začátek dne. V přírodě se taky jednomu samci můžou líbit dvě samičky najednou, ne?!

Pane ministře, prosím, přidejte těm lékařům ještě trochu peněz. Ať mají na kredit a můžou pacientkám místo receptů psát ozdravné sms. Mnohdy to nám ženám pomůže víc než prášky. Děkujeme.

ynezorPumanzeSaNyknalC