Hlavní obsah

Veronika Žilková: Lidé jsou šrouby a matice. Nadosmrti

Foto: Mona Martinů

Každý mluví o tom svém, muž i žena. Rozumějí si vlastně?

Fyzické spojení muže a ženy je pevné a funkční, jejich psychické spojení však tuto kvalitu nezaručuje. Tato věta by mohla být při zakoupení muže a ženy napsaná v příbalovém letáku.

Článek

Když se o sebe třou dvě dřívka, vznikne oheň, když se o ženu tře muž – vznikne nový člověk. Jak by to fyzik popsal? Akce a reakce, nebo působení dvou předmětů na sebe navzájem?!

Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou? No tak na první pohled na muži trčí „cosi“, čím se dá u ženy zaplnit trochu nesmyslně prázdný prostor. Muž a žena do sebe zapadají jako puzzle, a vytváří tak dokonalou jednotu.

Ale pozor! Jednota je zásadně ohrožená, když jeden z nich promluví. Puzzle se změní v „já o voze – ty o koze“. Spojení vozu a kozy je mechanicky také funkční (povoz tažený kozou), ale když si chce vůz s kozou popovídat? To nejde. Okamžitě dojde k rozpojení. A ty dva kousky puzzle už dohromady nedáte. Jsou jakoby každý z jiné skládačky. Ženy totiž mluví o všem, co muže nezajímá, a naopak. Ani dlouhá léta pokusů o společnou řeč úspěch nezaručí.

Nedávno jsem byla s matkou O. (88 let) navštívit jejího kamaráda z dětství K. (90 let) v domově pro seniory. Hovor probíhal takto:

  • O: Jak se ti tady líbí?
  • K: Co?
  • O: Ptám se, jak se ti tady líbí?
  • K: Sestřičky mají pěkná prsa. To se mi líbí.
  • O: Aha….(chvilka ticha)… A jak ti tady vaří?
  • K: Všechny ne, jenom některé.
  • O: Asi vaří dobře, máš pěkné tváře. Já mám tři děti, dvanáct vnoučat a šest pravnoučat.
  • K: Ty kytky u vás doma za oknem byly ode mě.
  • O: Hm... Já už bydlím od patnácti let jinde.
  • K: Hm.
  • O: Vdala jsem se do Prahy.
  • K: A taky ty třešně.
  • O: Já třešně nerada.
  • K: Vzpomínáš na Tondu?
  • O: Tondu? Toho, co ti přebral Lidku?
  • K: Tonda mě naučil kuželky.
  • O: S Lidkou měl dítě, to jim zajelo auto, a už jsou stejně všichni mrtví.
  • K: Nakonec jsem ho porazil. V kuželkách jsem byl dobrej. Porazil jsem nakonec všechny!
  • (chvilka ticha)
  • O: Chodíš tady na zahradu?
  • K: Ne.
  • O: Proč? Je pěkná. Nemůžeš už chodit?
  • K: Ne.
  • O: Nemůžeš? Nebo nechceš? Řeknu sestřičkám, co se ti tak líbí, ať tě na zahradu vyvezou.
  • K: Ne.
  • O: A proč ne! Musíš chodit na vzduch.
  • K: Nechci chodit ven.
  • O: Proč ne? Je to zdravý!
  • K: Nechci. Jsou tam starý lidi.
  • O: Jsi v domově důchodců, tak co čekáš?
  • K: Nechci se dívat na starý lidi, je na ně smutnej pohled.
  • O: A víš kolik je tobě?
  • K: Vím. Devadesát. Ale já si stáří nepřipouštím.
  • O: Tak já už jdu. Musím večer mailovat s vnukem.

Bylo mi líto obou. Vůbec ne proto, že jsou staří. To jsem jim záviděla. Dožili se vysokého věku. Bylo mi líto toho, jak si muž a žena prostě nerozumí. Jen ten třetí v jejich hovoru čte to, co si chtějí říct doopravdy.

Muž hovorem o prsou sestřiček vysílá signál: nemysli si, ač ležím nemohoucí v posteli, jsem stále plně hodnotný muž!

Žena se chlubí vnoučaty - vysílá signál: nemysli si byla jsem a jsem stále funkční žena–životodárkyně.

Muž hovorem o kytkách a třešních po letech vyznává lásku.

Žena – jak už to tak děláváme – neumí přijmout lichotku, a aby si nezadala, z rozpaků ji přejde. Ublíží tím muži.

Muž, jehož lichotka nebyla přijata s vděkem, začne, aby si nezadal, „machrovat“ – jde pomyslně do hospody a alespoň ve vzpomínkách rozdrtí konkurenci a dobude svět.

Oba odmítají stáří jako stav rezignace na boj muže se ženou.

Dokud muž a žena dýchají – probíhá mezi nimi akce a reakce. Je to rozporuplné působení dvou předmětů na sebe, díky kterému lidstvo nevymřelo.

Pěkné pondělí.

ynezorPumanzeSaNyknalC