Článek
Když se o sebe třou dvě dřívka, vznikne oheň, když se o ženu tře muž – vznikne nový člověk. Jak by to fyzik popsal? Akce a reakce, nebo působení dvou předmětů na sebe navzájem?!
Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou? No tak na první pohled na muži trčí „cosi“, čím se dá u ženy zaplnit trochu nesmyslně prázdný prostor. Muž a žena do sebe zapadají jako puzzle, a vytváří tak dokonalou jednotu.
Ale pozor! Jednota je zásadně ohrožená, když jeden z nich promluví. Puzzle se změní v „já o voze – ty o koze“. Spojení vozu a kozy je mechanicky také funkční (povoz tažený kozou), ale když si chce vůz s kozou popovídat? To nejde. Okamžitě dojde k rozpojení. A ty dva kousky puzzle už dohromady nedáte. Jsou jakoby každý z jiné skládačky. Ženy totiž mluví o všem, co muže nezajímá, a naopak. Ani dlouhá léta pokusů o společnou řeč úspěch nezaručí.
Nedávno jsem byla s matkou O. (88 let) navštívit jejího kamaráda z dětství K. (90 let) v domově pro seniory. Hovor probíhal takto:
- O: Jak se ti tady líbí?
- K: Co?
- O: Ptám se, jak se ti tady líbí?
- K: Sestřičky mají pěkná prsa. To se mi líbí.
- O: Aha….(chvilka ticha)… A jak ti tady vaří?
- K: Všechny ne, jenom některé.
- O: Asi vaří dobře, máš pěkné tváře. Já mám tři děti, dvanáct vnoučat a šest pravnoučat.
- K: Ty kytky u vás doma za oknem byly ode mě.
- O: Hm... Já už bydlím od patnácti let jinde.
- K: Hm.
- O: Vdala jsem se do Prahy.
- K: A taky ty třešně.
- O: Já třešně nerada.
- K: Vzpomínáš na Tondu?
- O: Tondu? Toho, co ti přebral Lidku?
- K: Tonda mě naučil kuželky.
- O: S Lidkou měl dítě, to jim zajelo auto, a už jsou stejně všichni mrtví.
- K: Nakonec jsem ho porazil. V kuželkách jsem byl dobrej. Porazil jsem nakonec všechny!
- (chvilka ticha)
- O: Chodíš tady na zahradu?
- K: Ne.
- O: Proč? Je pěkná. Nemůžeš už chodit?
- K: Ne.
- O: Nemůžeš? Nebo nechceš? Řeknu sestřičkám, co se ti tak líbí, ať tě na zahradu vyvezou.
- K: Ne.
- O: A proč ne! Musíš chodit na vzduch.
- K: Nechci chodit ven.
- O: Proč ne? Je to zdravý!
- K: Nechci. Jsou tam starý lidi.
- O: Jsi v domově důchodců, tak co čekáš?
- K: Nechci se dívat na starý lidi, je na ně smutnej pohled.
- O: A víš kolik je tobě?
- K: Vím. Devadesát. Ale já si stáří nepřipouštím.
- O: Tak já už jdu. Musím večer mailovat s vnukem.
Bylo mi líto obou. Vůbec ne proto, že jsou staří. To jsem jim záviděla. Dožili se vysokého věku. Bylo mi líto toho, jak si muž a žena prostě nerozumí. Jen ten třetí v jejich hovoru čte to, co si chtějí říct doopravdy.
Muž hovorem o prsou sestřiček vysílá signál: nemysli si, ač ležím nemohoucí v posteli, jsem stále plně hodnotný muž!
Žena se chlubí vnoučaty - vysílá signál: nemysli si byla jsem a jsem stále funkční žena–životodárkyně.
Muž hovorem o kytkách a třešních po letech vyznává lásku.
Žena – jak už to tak děláváme – neumí přijmout lichotku, a aby si nezadala, z rozpaků ji přejde. Ublíží tím muži.
Muž, jehož lichotka nebyla přijata s vděkem, začne, aby si nezadal, „machrovat“ – jde pomyslně do hospody a alespoň ve vzpomínkách rozdrtí konkurenci a dobude svět.
Oba odmítají stáří jako stav rezignace na boj muže se ženou.
Dokud muž a žena dýchají – probíhá mezi nimi akce a reakce. Je to rozporuplné působení dvou předmětů na sebe, díky kterému lidstvo nevymřelo.
Pěkné pondělí.
