Výchova dětí v Česku: 5 metod a jejich rizika

Dítě potřebuje pevnou ruku a jasný řád. Ale také volnost a prostor pro svůj vlastní rozvoj. A nejde to ani bez lásky, pochval a rodičů, kteří jsou připraveni svému dítku pomoci vždy, když je potřeba.

Jenže je nutné všechny tyhle věci nějak rozumně namíchat, nezvolit jen jeden výchovný přístup a na něm trvat za všech okolností. Všeho s mírou, chtělo by se říct. Tohle je pět nejtradičnějších rodičovských postojů, na nichž vlastně není nic špatně – jen to nesmí být extrém.

Vztah rodič–dítě je rovnocenný, nikdo v něm nemá navrch, každý má právo na vlastní názor, na snahu ho prosadit, na samostatné rozhodování a podobně. V tomto případě je rodič spíš kamarád, rovnocenný parťák.

Myšlenka to není vůbec špatná, koneckonců děti nejsou hloupé jen proto, že jsou malé. A nikde není psáno, od kolika let máte právo na vlastní názor. Jenže přece jen, rodiče mají větší životní zkušenosti a vidí dál než tříletý špunt.

Takže liberalismus do rodičovství samozřejmě patří, ale v určité míře. Jsou věci, které můžete nechat na dítěti, aby za své rozhodnutí neslo následky a tím získávalo tolik potřebné životní zkušenosti. (Nechceš rukavice? Fajn, sám poznáš, jak ti budou mrznout prsty, až uplácáš první sněhovou kouli. A potom půjdeme domů, protože tobě bude zima.)

A pak jsou věci, které na dítěti nechat nelze (Chceš se proběhnout po silnici? Ani omylem, přejede tě auto!), a je potřeba přikročit spíš k rodičovské autoritě.

Dítě se musí naučit samo rozhodovat a prosazovat svá přání, ale také pochopit, že občas se vyplácí úcta k určitým autoritám, k těm, kteří toho vědí víc.

Odpůrci volné výchovy oponují tím, že dítě potřebuje jasné hranice, za které prostě nesmí. A toho lze docílit jen přísností a důsledností.

I tohle je samozřejmě pravda, ale extrémní přísnost může hodně uškodit. Hrozí totiž, že vztah rodiče a dítěte bude založen spíš na strachu než na důvěře – a to je špatně. Dítě by mělo „poslouchat“, ne protože se bojí trestu, ale protože se naučí akceptovat a pochopí, že to s ním rodič myslí dobře, má víc zkušeností, jeho rady jsou správné.

Takže přísnost ano (v určité míře), ale spíš na základě vysvětlování (dítě musí vědět, proč po něm něco chcete) a ne jen strohých příkazů. Víte, co je nejhorší odpovědí na dětskou otázku „Proč“? „Protože jsem to řekl(a)!“

Jsem tu pro tebe, a když budeš něco potřebovat, nikdy ti neřeknu ne. Ano, rodič by měl být potomkovi oporou, pomocnou rukou v cestě životem, ale i tady jsou určité hranice. Tříletému capartovi pomůžete zavázat tkaničku, ale školák už tohle musí zvládnout sám.

Nezaměňujte pomoc s posluhováním! Z potomka by měl vyrůst schopný a samostatný dospělý, ne velké dítě, které bez pomoci maminky či tatínka neumí žít.

Potomka musíte chválit, jen tak z něj vychováte sebevědomého člověka. Ano i ne. Když se dítěti něco povede, rozhodně ho pochvalte! Pochvala musí být zasloužená – chválí se za něco, co není zcela obvyklé.

Takže můžete pochválit dvouleté dítě, že samo snědlo oběd, aniž by byly špagety po celé kuchyni, ale chválit za to samé prvňáčka?

Neustále chválené děti získají pocit, že každá malichernost si zaslouží obdiv, vše, co udělají, je NĚCO, že jsou obecně skvělé a úžasné. Střet s realitou (ve škole, v zaměstnání…) pak může být pořádně tvrdý.

Nezapomínejte, že sebevědomý člověk není ten, který je přesvědčen o své dokonalosti, to je spíš namyšlený hlupák. Sebevědomý člověk zná své silné i slabé stránky. Umí přiznat chybu a snaží se pracovat na tom, co mu příliš nejde.

Děti potřebují jasný řád. Přesný čas na jídlo, na spánek, na hru a podobně. Prostě rituály, které jim dodávají pocit bezpečí.

To je rozumné a obzvlášť to platí pro miminka a batolata. Neumějí hodiny, nemají ještě zažitý denní rytmus a všechny pravidelné rituály (pohádka před spaním, mazlení před spánkem po obědě, dopolední dovádění na písku…) jim pomáhají pochopit, co je čeká, jaká část dne je a podobně.

Ale pozor, někdy není od věci řád trochu porušit. Nechat dítě déle vzhůru, protože je pálení čarodějnic a to je přece zážitek. Nebo jste na dovolené a ráno si můžete přispat. Anebo jste vyrazili na výlet a oběd nebude v pravé poledne.

Zaprvé je fajn občas udělat něco jinak, nebýt neustále svázaný pravidly a uvolnit se. Zadruhé tím dítě nenásilně učíte reagovat na nečekané změny, improvizovat, chápat, že ne vždy jde všechno podle plánu. A to je pro život přece velmi důležité.

Jaká metoda je nejsympatičtější vám?