Článek
Jak byste pěti slovy charakterizovala sama sebe?
Když jsem četla před rozhovorem otázky, tak jsem se u téhle hodně smála. Myslím, že jsem tvrdohlavá, velmi cílevědomá, rázná, chápavá a taky se hodně ráda se směju.
A smějete se i mezi depresivními Čechy?
Jednou jste dole, jednou nahoře, ale já se zkrátka směju pořád. Řekla bych, že je hodně důležité smát se – i pro pracovní kolektiv. A kdo vám vůbec řekl, že jsou Češi depresivní?
No já bych řekl, že jsou…
Když jsem se sem před více než dvěma lety přistěhovala, porozumět české mentalitě pro mě nebylo vůbec lehké. Lidé tu jsou dost odtažití… Ale potom, když je skutečně poznáte, jsou úplně stejní jako všude jinde ve světě. Jen to zkrátka chvíli trvá, než pod ten drsný krunýř proniknete.
Pocházíte z Austrálie. Jaké bylo přestěhovat se sem?
Vždycky jsem byla střední Evropou fascinovaná. Jako každá správná Australanka jsem ji procestovala s batohem na zádech – to bylo ještě za komunistů. Táhlo mě to sem odjakživa. A když jsem dostala v ING nabídku jít šéfovat na jiný kontinent, věděla jsem, že chci do Prahy.
Jak jste to doma oznámila? Něco jako „rodino, stěhujeme se. Zapomeňte na své kamarády, školu, dům, jedeme do Evropy?“
Nechcete, abych se ještě teď cítila vinna, jak jsem svým dětem ublížila, že ne! (smích) Do karet nám hodně hrál fakt, že manželova rodina žije v Anglii, takže to k nim takhle máme vlastně blíž. O stěhování jsme diskutovali několik měsíců – vždycky společně večer u rodinného stolu. Takže když jsme pak po půl roce stáli na letišti s letenkami v rukou, nebyl to až takový šok a náhlá změna.
Do Prahy se stěhovala celá rodinaFoto: archiv Alexis George
Pro vaši dceru to prý ale šok stejně byl…
Bylo jí necelých 14 let, což obecně není tak úplně bezproblémový věk. Vůbec sem nechtěla, ale teď? Teď nechce nic jiného než tu zůstat! Praha je velmi bezpečné město a teenagerům, jako je ona, můžete dopřát jistou dávku volnosti – a ona si ji užívá plnými doušky.
A jaká jste byla vy, když jste byla malá? Chtěla jste odjakživa dělat ředitelku finanční společnosti?
Otec byl zedník a máma sekretářka, takže že bych už tehdy snila o tom, že budu bydlet v Praze a žít životem, jakým žiju, to asi ne. Chovala jsem se slušně a byla jsem pečlivá. Věděla jsem, že chci studovat a něčeho dosáhnout. A tak jsem postupně udělala pár správných rozhodnutí, pár špatných a teď jsem tady!
Původní smlouva vám končí za půl roku, máte nějaké přání, kam byste se ráda přestěhovala dál? Třeba Polsko?
Vlastně ani nevím. Do Polska se mi nechce. Řekla bych, že všude teď bude hůř než v Praze. Protože je to nádherné město a je navíc uprostřed Evropy. V Německu můžete být za hodinu a půl, ve Francii za čtyři. Za tu dobu jsem v Austrálii z domova nedojela ani k nejbližšímu nádraží!
Teď bydlíte v Průhonicích a váš manžel je muž v domácnosti. Většinou to bývá opačně – muži přicházejí z práce, mají pocit, že se žena celý den jen válela a nic nedělala…
Vím, že to není úplně typické. A také vím, že většina žen zůstává doma a stará se o rodinu. Pak přijde večer domů manžel, neomylně zamíří k lednici, zjistí, že je úplně prázdná, a pak pronese „co jsi sakra celý den dělala?“ Takhle je to u nás, ale opačně. Přiznám se, že přesně to s lednicí dělám i já! (smích) Trochu se za to stydím, ale nemůžu si pomoct!
Z letošní dovolené v EgyptěFoto: archiv Alexis George
Takže když přijdete domů, čekáte teplou večeři připravenou na stole…
Ano, to bych si moc přála! Můj manžel vaří, tedy alespoň to sám nazývá „vařením“…
Bylo pro něj těžké přijmout osud muže v domácnosti?
Asi ani ne. Doma zůstával už v Austrálii. Vím, že to není běžné, ale u nás to zkrátka takhle funguje. Je důležité, aby to vyhovovalo oběma. On má rád, když si den zařídí podle sebe, když je pánem svého času. Mě holt víc baví práce.
A tak společně boříte společenské stereotypy…
Myslím, že to není námi, ale dobou a časem, který všechno mění. Před padesáti lety bylo nemyslitelné, aby muž zůstal doma s rodinou. Teď je potřeba, aby ve vedoucích pozicích bylo více žen. Muži musí pochopit, že se ženy mohou na řízení podílet stejně hodnotně, jako oni sami. A že mohou být v domácnosti stejně, jako tam mohou zůstávat muži.
Jak se tolik emancipovaná žena vůbec dívá na muže? Například moje známá hodnotí mužství podle toho, jestli je dotyčný galantní a jestli jí otevírá dveře…
Manžel se zrovna dnes stavoval u mě v kanceláři a já mu řekla: „Martine, mám tu otázky k rozhovoru a ptají se, jestli role muže v životě je otevírání dveří.“ On se začal smát a řekl: „Snít o tom můžeš, ale to je tak všechno! Ode mě to nečekej!“ Životní filosofie mého muže totiž zní: Co si zabalíš, to si taky sama poneseš. A myslím, že je to v pořádku. Jsem nezávislá a ty dveře si přeci dokážu otevřít sama! Tu a tam se někdo nabídne, že mi vezme tašku. A já mu to dovolím. Někdy…
Využila jste v práci někdy toho, že jste žena?
Každý, kdo mě zná, ví, že bych tohle nikdy neudělala. Na druhou stranu musím říct, že pracuji ve finančnictví už 24 let. Dostat se tehdy do vedoucí pozice? To vůbec nebylo lehké! A stejně jsem to dokázala. Naproti tomu dnes už existují různé kvóty. Když jsem se hlásila o práci do Prahy, byli jsme dva kandidáti. Já a můj kolega. Oba jsme byli dobří a myslím, že fakt, že jsem žena, mi hodně pomohl. Měla bych se snad kvůli tomu stydět nebo cítit vinu? To určitě ne! Těch předcházejích dvacet let pro mě bylo jako ženu mnohem těžších než pro něj. I proto vybrali mě.
Vypracovat se ve finančnictví není pro ženu snadnéFoto: Ondřej Kroutil
Pochybovala jste o sobě vůbec někdy?
Jsem člověk, který na všechno kývne, mám ráda výzvy. Nechtěla bych zemřít s pocitem, že jsem nezkusila něco, co jsem měla na dosah ruky. Dělám chyby, ale chybami se člověk učí, nelituji jich a nepochybuji.
Jsou nějaké chyby, které děláte pořád dokola?
Mám přeci dospívající dceru! Snažím se jí radit, protože jsem starší a zkušenější, ale ona mě (bůh ví proč) neposlouchá! Takže dělám chybu každý den, když přijdu domů a chci jí nějak usměrnit.
A kdy že to chodíte domů?
Dobře vím, kam míříte. Ale ne, nejsem workoholik, přestože pracuju dost. Zkrátka proto, že je to potřeba. Snažím se domů dostat do 7 hodin večer, abychom si dali s celou rodinou večeři. A pokud mi ještě nějaká práce zbývá, dokončuji ji až potom, co šly děti spát.
Umíte odpočívat?
Kdybyste se zeptal mého manžela, tak by řekl, že ne. Nejsem ten člověk, který si dokáže sednout a jen tak nic nedělat. Mám ráda sport, hraju tenis, chodím na procházky… nebo si občas přečtu i knihu. Opravdu bych nevydržela nedělat vůbec nic.
Kdybych s vámi chtěl strávit den. Co bychom dělali?
Můj život se odehrává celý o několik minut pozadu. Nestíhám, všude na mě čekají asistenti a podávají mi materiály, o kterých mám za 10 minut poté hovořit. Tak bychom asi společně pořád někam spěchali.
Jak dlouho vydržíte tohle pracovní tempo?
Myslím, že asi nikdy nebudu schopná s prací skončit úplně. Určitě nechci pracovat 50, 60 hodin týdně do konce života. A jednou třeba skončím a budu někde pomáhat jako dobrovolník, abych něčím zaměstnala mozek. Kdy to bude? Určitě musím vydržet do té doby, dokud děti budou studovat. Ono to přeci jen nějaké peníze stojí.
Utrácíte ráda? Třeba při nakupování?
Ne, nesnáším to.
Ani když potřebujete nové oblečení?
No čas od času vyrazit musím. Chodím nakupovat, ale spíš kvůli dceři, která s sebou přirozeně potřebuje chodící kreditkartu. Ale nebaví mě to. Nechápu ženy, které si nakupování naplánují třeba na celý víkend.
Za co tedy ráda utrácíte?
Za cestování! Je to moje vášeň, ráda navštěvuji cizí země. Procestovala jsem za víc než rok celý svět, s batohem na zádech a ve velmi skromných podmínkách. Nikdy jsem nebyla v Rusku, moc bych se tam chtěla podívat.
