Pakárna, šikana, ale i hrdinství. Jak to za socialismu chodilo na vojně? A měla by být opět povinná?

Kvůli zhoršené bezpečnostní situaci se v posledních letech hojně diskutuje o možnosti návratu povinné vojenské služby, byť v omezeném rozsahu. K tomu s nejvyšší pravděpodobností nikdy nedojde už jen z praktických důvodů – poslední vojáci před profesionalizací armády opustili kasárna v prosinci roku 2004, a tak není zkrátka na čem „stavět“. V minulosti však vojenská služba patřila k základním povinnostem dospívajících mužů. Někteří ji s odstupem hodnotí kladně. „Přišel jsem tam jako vykulený kluk a za půl roku jsem se o sebe dokázal postarat,“ říká třeba pan Petr. „Byla to bolševická pakárna, promarněné dva roky života. Kdo byl v civilu idiot, v něm to vojna jenom posílila. Normální chlapi trpěli,“ oponuje Tomáš.

Tisíce mužů, tisíce pohledů. Pro všechny ale cesta začínala povinným odvodem. Ti, kteří se chtěli vojně vyhnout, potřebovali takzvanou „modrou knížku“ svědčící o jejich nedostatečném zdravotním stavu. Verdikt odvodní komise po lékařské prohlídce však většinou zněl jasně: „Schopen! Odveden!“. Mnoho mladíků se ale na vojnu vyloženě těšilo – tehdejší propaganda vojáky základní služby prezentovala jako odvážné obránce naší vlasti a pro řadu dívek měli punc hrdinství. Navíc většina z nich ani zdaleka netušila, co je za branami kasáren čeká. „Jen pár měsíců předtím jsem odmaturoval, můj život bylo chození s kamarády na pivo nebo běhání za holkama,“ líčí Tomáš.

Brzy po rozhodnutí komise přišel povolávací rozkaz, z nějž se branec dozvěděl, u jakého útvaru a kdy se má hlásit. Nástupní termíny připadaly na 1. říjen a 1. duben a podle tehdejších zásad neměl být voják umístěn u útvaru v kraji, kde žil. Mnohdy tak kluci z celého Československa nastupovali do míst vzdálených stovky kilometrů. Po nástupu byl voják zařazen do takzvaného přijímače, v rámci něhož mu byla oholena hlava, sebrány takřka všechny civilní věci a měl si zvyknout na to, jak to v armádě chodí. Toto období trvalo měsíc a mnozí na chvíle v přijímači vzpomínají jako na ponížení, neustálý tlak a buzeraci.

Poté následovala slavnostní přísaha a vojáci byli rozděleni do rot. První půlrok byl pro mnohé hotovým peklem. Na výběr dostali, zda chtějí absolvovat „lampasáckou vojnu“ – tedy podle oficiálních pravidel, ovšem bez jakýchkoli výhod spočívajících třeba i ve vycházce – nebo vojnu „mazáckou“. V ní ovšem jen kvetla šikana. Starší vojáci – mazáci – si z takzvaných bažantů, holubů nebo také myší, jak se nováčkům přezdívalo, dělávali osobní sluhy, kteří za ně uklízeli, sháněli jim cokoli, co se jim zamanulo… A stávalo se také, že mazáci bažanty nutili hrát ponižující hry jako na psa, v níž šikanovaný mladík musel běhat po čtyřech a štěkat, nebo na metro, kdy se měl plazit pod postelemi a hlásit stanice. A v mnoha případech tato šikana přerostla až v sexuální násilí. Přesto se z šikanovaných po roce stávali šikanátoři a nekonečné kolo se točilo dál a dál…, a to přesto, že aktéři té nejtvrdší šikany končili ve vojenských věznicích.

Podle armádních statistik v letech 1964 až 1989 (dřívější data nejsou známa) nepřežilo službu v Československé lidové armádě 3843 mužů. Ti přitom rozhodně neumírali v boji, ale třeba při cvičných střelbách, dopravních nehodách a mnoho chlapců bohužel vojnu psychicky nezvládlo a spáchalo sebevraždu. Není divu, že ti, kteří službu absolvovali celou, ke konci už „stříhali metr“. Ale na druhou stranu není nic divného ani na tom, že mnozí na tyto dva roky vzpomínají v dobrém. „Na vojně byla sranda a navíc jsem si tam našel kamarády, kteří mi zůstali po zbytek života,“ dodává Petr.

Socialistická propaganda, švejkování i drsná komedie o pétépácích. České filmy a seriály o vojácích