Článek
Jaký byl festival od svého vzniku až do památného roku 1994, kdy vstal z mrtvých? Stojí za připomínku, že nevznikl v Karlových Varech, ale v Mariánských Lázních. A třebaže to bylo už v roce 1946, letošní ročník není sedmdesátý devátý, jak by se dalo očekávat, ale devětapadesátý. V letech 1956 až 1994 se totiž střídal s moskevským.
Pupp skončil, přišla Moskva
Soutěžní byl až třetí ročník s Křišťálovým glóbem jako hlavní cenou, v roce 1950 se přehlídka natrvalo přesunula do Karlových Varů. Tam se jeho centrem stal Grandhotel Pupp (Thermal ještě nestál), krátce nato přejmenovaný na Grandhotel Moskva. Tím také symbolicky začala dlouhá éra, v níž festival upřednostňoval a oceňoval filmy a hosty z tehdejších socialistických států.
Nedá se však říct, že by velké hvězdy stříbrného plátna ze Západu nejezdily do Varů vůbec. Zejména v 60. letech se tu vystřídali Shirley MacLaine, Claudia Cardinale, Henry Fonda, Tony Curtis, Pierre Brice a další. A Křišťálový globus za nejlepší film si v roce 1970 odvezl za film Kes britský režisér Ken Loach, který se o deset let později „usadil“ na festivalu v Cannes a stal se jeho stálicí.
Politická diplomacie
Byla to ale výjimka. Nejvlivnější muž filmu té doby, profesor A. M. Brousil, přezdívaný „diplomat československého filmu“, dbal na to, aby většinou vyhrávaly snímky ze Sovětského svazu a dalších spřátelených zemí. S pověstnou černou šálou na krku předsedal tento zakladatel a dlouholetý rektor FAMU festivalovému výboru a často i hlavním porotám a vše měl pevně v rukou.
Zároveň ale přivážel italské, francouzské, španělské i mexické filmy, objevil díla kinematografií Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Na jeho odkaz a působení na karlovarském festivalu lze dnes nahlížet různě, ale byla to jedna z nejvzdělanějších a nejaktivnějších osobností své doby.
Diváci i tehdy na festival jezdili, ale s boomem mladého publika, který nastal po nástupu Jiřího Bartošky, se to nedá vůbec srovnat. Na některé filmy bylo zejména v menších v sálech Thermalu plno, ale ve Velkém sále se nejednou stalo, že zel téměř prázdnotou.
1990: Naděje se nenaplnily
Čas oponou trhnul a byl tu rok 1990, který měl odstartovat nový, svobodný, lepší festival. Do Karlových Varů zavítali z emigrace mnozí režiséři, kteří odjeli dřív, než se stačili zapsat do dějin českého filmu. Očekávání, že přinesou nový vítr do plachet svobodné kinematografie, bylo značné. Inu, nebylo naplněno. Mezi vzácnými hosty byl Miloš Forman, Vojtěch Jasný, Annette Bening, Robert De Niro a v porevoluční euforii se zdálo, že všechno bude zalité sluncem.
Nestalo se. Už za dva roky (Vary se stále střídaly s Moskvou) bylo zřejmé, že festival upadá. Jeho ředitelem byl Jiří Menzel, který však v té době točil jako herec s režisérem Costou-Gavrasem film Malá apokalypsa, a na festival měl proto málo času. Programová ředitelka Tereza Brdečková dělala, co mohla, ale chyběly jí zkušenosti a zázemí, takže program nebyl nijak oslnivý. Přijela Agnieszka Holland a z Ameriky režisérští bratři Coenovi, ale jejich sláva přišla až o pár let později s filmy Fargo a Big Lebowski. A herecké hvězdy chyběly.
Volali všem, vzal to Bartoška!
Když se v roce 1994 začal připravovat další ročník, vypadalo to velmi špatně. Tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid ho označil za pohrobka socialismu a přidal doporučení, aby si ho pořádal, kdo chce, ale bez státních peněz. Naštěstí tehdy na stejném ministerstvu pracoval tvůrce animovaných filmů Igor Ševčík a toho napadlo, že řešením by bylo založení nadace.
A jak vzpomínal Jiří Bartoška, hledali, kdo ji povede: „Osloven byl režisér Jaromil Jireš, Zdeněk Mahler, spousta dalších lidí – a nikdo to nechtěl dělat. A volali taky mně. Já jsem v té době už nebyl v Divadle Na zábradlí a říkal jsem si: Probůh, to není možné, aby ten festival zanikl. Tak jsem řekl, že jo.“ Tak jednoduše a prostě začal nový karlovarský festival, a i když začátky nebyly pro jeho vedení vůbec snadné, vypracoval se na naši nejvýznamnější kulturní událost.